
V článku, jehož autorem je Ivan Lehotský, se připomíná, že vyšetřovatel zahájil trestní stíhání proti poslanci Národní rady SR Ľubošovi Bahovi, o čemž jsme informovali včera. Důvodem takového kroku se stala fotografie, kterou dotyčný loni publikoval na svém Facebooku. Na ní totiž stojí, i se svým stranickým šéfem Robertem Ficem, a v ruce drží červenou pěticípou hvězdu se srpem a kladivem.
„Především jsou to tradiční symboly proletářské solidarity, jednoty rolnické a dělnické třídy. Srp a kladivo jsou například i v rakouském státním znaku, a ačkoli v jiné podobě, stejně symbolizují pracujících dělníků a rolníků. A pěticípá hvězda? Ta se nachází na vlajkách celé řady států – kdybychom to vzali podle abecedy, bylo by to od Alžírska až po Zimbabwe,“ píše.
Navíc se prý s danou symbolikou dnes miliony lidí po celém světě ztotožňují jako se symbolikou boje za lepší svět a proti fašistickému, kapitalistickému a imperiálnímu zlu.
„I proto Evropský soud pro lidská práva jednoznačně rozhodl, že tato univerzální symbolika nemá být kriminalizována,“ podotýká.
Lehotský připomíná také sametovou revoluci, která proběhla před třiceti lety. Ta dle něj byla nazvána sametovou proto, že znamenala mírový rozchod s těmi, kteří tehdy vládli.
„Dnes víme, že to tehdejší papaláši udělali i proto, aby se kontinuita moci tak celkem neztratila: dnes je mezi nejmocnějšími lidmi na Slovensku pozoruhodně mnoho potomků tehdejší nomenklatury. Jaký paradox: tehdejší mocní omlouvali své šafaření ušlechtilými ideály, za které generace jejich otců bojovala s nasazením vlastního života. Oni ideály svých otců pošpinili. Jejich potomci, kteří jsou u moci dnes, ty ideály, ideály chudých, podvedených, okradených, již chtějí zakazovat jako zločinné…,“ míní.
A možná tak hrdinové, kteří během listopadového převratu ještě seděli ve školní lavici, nyní chtějí být spravedlivější než samotná sametová revoluce. „Chtějí zakazovat, co nezakázali ani ti nejagilnější „sametoví revolucionáři“ jako Václav Havel či Fedor Gál po roce 1989. Jdou perzekuovat ty, kteří ve víře ve své ideály (jakkoli by byly utopické ale kdo to posoudí?) manifestují symboly toho, čemu věří: symboly naděje ve spravedlivější společnost.“
Zdůrazňuje tedy, že právě takoví lidé se totiž provinili tím nejtěžším hříchem, a sice, že „věří v možnost lepšího světa, než je ten, který nám chystají jeho dnešní majitelé“.
Lehotský si tak myslí, jde vlastně o pěknou ilustraci toho, kdo nám dnes vládne, a také připomínka skutečnosti, jak se tito lidé dívají nejen na tradiční levicovou symboliku a levicové myšlenky a ideály, ale zároveň i na postavení a práva pracujícího lidu, na dělníky, rolníky, zaměstnance.
„Kdysi jejich pravdu bránili odboráři a levicové strany. Ano, ti jsou zde i dnes, ale ve světě zcela ovládaném anonymními nadnárodními majiteli všeho jaksi ztratily svou sílu a autenticitu – a nyní to vypadá, že jim budou zakazovat už i jejich nejstarší symboly: kladiva a srpy. Je stále jasnější, že ve světě, který jim nepatří, mají i politici vyhrazené jen místo populistů, kteří mohou slibovat hory doly, ale nemohou nic významně změnit, protože by to znamenalo sáhnout majitelům hry na její podstatu, a to se nesmí,“ dodal závěrem.