Vědkyně poznamenala, že do roku 2014 měly Rusko a Polsko dost dobré vztahy, historická politika tehdy přestala být tématem urputných sporů. Mnohé věci svědčily o tom, že Polsko a Rusko nastoupily cestu usmíření a že jim v tom žádné vnější síly nezabrání.

Podle autorky oficiální ruská strana do roku 2014 neprojevila příznaky protipolské nálady. Jasný obraz mírové koexistence a spolupráce byl narušen v roce 2014.

Profesorka píše, že se polští „atlantisté“ rozhodli na úkor vlastní země prosazovat globální zájmy transatlantických hráčů. Začali uplatňovat šílenou koncepci východní politiky Jerzyho Giedroyce, podle které má existence „velké Ukrajiny“ ve stalinsko-chruščovské zeměpisné variantě zajistit, že Polsku nebude hrozit nebezpečí ze strany Ruska.

Autorka má za to, že od doby státního převratu na Ukrajině byly všechny akce Varšavy na světové aréně podmíněny bojem s Ruskem. Příznakem polského vlastenectví je dnes rusofobie a ukrajinofilie. Varšava přitom vyzývá k zapojení do takzvané „soutěže“ proti Rusku v rámci NATO místo toho, aby zakládala vlastní moderní armádu a vytvářela obranný potenciál.

Anna Raźny připomněla nepřátelská gesta vůči Moskvě jako protiruské sankce, o kterých Polsko neustále mluví, zablokování plynovodu Nord Stream 2 a také bourání pomníků rudoarmějců, což odporuje dohodě o ochraně pamětních míst uzavřené s Ruskem v roce 1994.