Zároveň vojenský průmysl země vyvíjí a vyrábí své vlastní vzorky, které již byly vyzkoušeny v praxi.

Jak řekl vojenský expert Jurij Ljamin, jeden z redaktorů knihy Perský bastion, íránské hlavní síly a prostředky protivzdušné obrany
jsou organizačně součástí armádních vzdušných obranných sil a protivzdušné obrany letectva Íránských revolučních gard (IRGC).

„K zajištění řízení a koordinace protivzdušné obrany armády a IRGC existuje operační velení jednotného systému PVO Íránu, známé jako základna nebo velitelství systému protivzdušné obrany Hatam al-Anbija. Automatizované řídicí systémy spojují různé systémy protivzdušné obrany a velitelská centra do jednotné sítě,“ vysvětlil.

„Írán je velká země, jejíž podstatnou část území tvoří hory, proto se zde snaží zajistit vícevrstvé radarové pokrytí. Přitom jsou hlavní protiletadlové zbraně soustředěny na ochranu nejdůležitějších administrativních a průmyslových center Íránu - měst Teherán, Isfahán a dalších, jakož i klíčových vojenských objektů a center obrany, ropného a jaderného průmyslu, například hlavní námořní základny v Bandar Abbas v Hormuzském průlivu, závodu na obohacování uranu v Natanzu atd.

Nejmodernějšími protiletadlovými systémy a komplexy v Íránu jsou ruské systémy protivzdušné obrany S-300 a Tor-M1, nové íránské systémy protivzdušné obrany Bavar-373, Khordad-15, Talash, Khordad-3, Mersad-16. Právě systém protivzdušné obrany Khordad-3 středního doletu sestřelil v létě roku 2018 v oblasti Hormuzského průlivu americký dron RQ-4A BAMS-D, který narušil íránský vzdušný prostor.

Moderní systémy však nestačí, a proto má armáda stále mnoho starých systémů, jako jsou S-200, HQ-2J, Hawk a jejich modernizovaná íránská kopie Mersad. Současně si Írán udržuje vysokou hustotu protivzdušné obrany různými protiletadlovými děly ráže od 23 mm do 100 mm. Tato zařízení jsou často kombinována se systémy řízení střelby, které pomocí radarových nebo optoelektronických systémů detekují a sledují cíle, poskytují cílové označení pro protiletadlová zařízení nebo zajišťují jejich přímé dálkové ovládání. Pokud jde o schopnosti íránského vojenského letectva odrazit vzdušné útoky, je třeba mít na paměti, že Írán nebyl po mnoho let schopen získat nová bojová letadla kvůli sankcím.

Jádro íránských stíhacích letadel stále tvoří stíhačky F-14A, F-4D/E a F-5E/F získané ještě za vlády šáha a doplněné ruskými MiG-29 a čínskými F-7M, které byly zakoupeny na konci 80. a začátkem 90. let, a také malým množstvím francouzských stíhaček Mirage F-1BQ/F-1EQ, které odletěly z Iráku v roce 1991. Navzdory snahám Íránu podporovat jejich bojeschopnost a nezávislou modernizaci bude pro ně obtížné čelit moderním americkým stíhačkám.“