Podle historika v případě motivace vojáků ROA na účasti v osvobození Prahy šlo spíše o alibismus ze strany generála Sergeje Buňačenka a jeho štábu. Rychlík rovněž podotkl, že jednotkami ROA na území Česka velel právě Buňačenko. „Vlasov tady tehdy vůbec nebyl,“ okomentoval.

„Samozřejmě, z čistě vojenského hlediska představovalo vystoupení ROA proti wehrmachtu pro české povstalce pozitivum a Praze pomohlo, což je jistě z českého hlediska pro ROA polehčující okolnost. Ovšem, Česká národní rada si uvědomovala politické důsledky přijetí jejich pomoci, proto ji raději odmítla a souhlasila s odchodem ROA do amerického zajetí,“ uvádí Rychlík.

Ohledně důvodů, proč někteří sovětští zajatci vstupovali do řad vlasovců, podle historika neexistuje jednoznačná odpověď.

„Jistě zde působily různé důvody a bylo to individuální: u některých zajatců to byla beznaděj způsobená strašnými podmínkami v německých zajateckých táborech, umocněná ještě navíc vědomím, že Stalin prohlásil všechny zajatce za zrádce, takže zajatí věděli, že je po válce i v případě, že přežijí, čeká jen další koncentrační tábor - tentokrát sovětský. U jiných to mohla být oprávněná nenávist k sovětskému režimu, který spáchal na národech SSSR a především na ruském národu strašné zločiny. Ti se domnívali, že si nyní s nenáviděnými komunisty konečně vyřídí své osobní účty. A někdy asi působilo obojí současně,“ sdělil.

Sám Rychlík, který se označuje za přesvědčeného antikomunistu, si myslí, že „v čistě teoretické rovině byl boj proti komunistickému režimu v SSSR jistě morálně opodstatněný“, jenže taková pozice, uvedl, neplatí pro ROA, která bojovalo na straně nacistického Německa – situace během 2. světové války byla jiná.

„Německo nebojovalo proto, aby osvobodilo ruský národ (a další národy SSSR) od bolševismu: cílem bylo dobytí území SSSR a jeho přeměna v kolonii Německa. Ani pobaltské národy, anektované v roce 1940 do SSSR, které vítaly německou armádu jako osvoboditelku, se obnovení samostatnosti nedočkaly, stejně jako se jí nedočkali Ukrajinci. Nikdo si tedy v Rusku nemohl o cílech nacionálně-socialistického Německa dělat iluze: s Hitlerem nebylo možné bojovat za nové Rusko, protože jeho cílem bylo Rusko vůbec eliminovat v jakékoliv podobě. Morální povinností každého Rusa za této situace bylo podpořit stávající režim, ať už byl jakýkoliv, protože šlo o záchranu národní státnosti. Takto to také ve své většině viděla i ‚bílá‘ emigrace v zahraničí. Charakteristický je postoj generála Sergeje Vojcechovského, ‚bílého‘ generála, který přešel po porážce ‚bílých‘ v občanské válce v roce 1920 do služeb československé armády a žil v době nacistické okupace v Praze (udržovala jinak kontakty s českou odbojovou organizací Obrana národa). Vojcechovskij odmítl německou nabídku na spolupráci: řekl, že sovětský režim neuznává a s bolševiky bojoval, ale proti ruskému vojákovi v současné válce bojovat nebude (v roce 1945 byl Vojcechovský unesen jednotkami ‚smerže‘ do SSSR, kde zahynul).  Za těchto podmínek nelze boj ROA na straně Německa - ať už byly důvody vojáků pro vstup do této armády jakýkoliv - chápat jinak, než jako boj proti samotným základům ruské státnosti. Proto se také i většina ‚bílé‘ emigrace od ROA distancovala. A proto se od myšlenky stavět ROA pomník v Řeporyjích rozhodně distancuji i já,” sdělil.

Kauza pomníku vlasovcům v Praze

Dříve starosta pražských Řeporyjí Pavel Novotný přišel s iniciativou postavit památník vlasovcům, tedy vojákům kolaborantské ozbrojené formace ROA pod vedením Andreje Vlasova. ROA byla vytvořena a od začátku roku 1945 bojovala na straně nacistů, na konci války se zúčastnila Pražského povstání, Prahu však do kapitulace německé armády ve městě a vstupu Rudé armády opustila.

Na Ministerstvu zahraničí Ruska v této souvislosti uvedli, že návrh na odhalení pomníku je děsivou věcí a připomněli, že v souladu se stanovami Norimberského mezinárodního vojenského tribunálu jsou zločiny Vlasova a příslušníků jeho armády hodnoceny jako podíl na válečných zločinech nacistů a zločinech proti lidskosti.