Diplomaté z Londýna, Washingtonu, Paříže a Bruselu považují Ankaru za „agresivního hráče“. Navzdory pravidlům NATO koupila od Moskvy zbraně, což odpovídá plánům tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana, za jehož vlády se země odchyluje od západních norem.

Zároveň velká část obyvatel Turecka je toho názoru, že Západ ho zradil. Ignoroval obavy země o svou bezpečnost a kvůli růstu islámofobie „odepsal“ její snahu zapojit se do Evropské unie, píše mezinárodní zpravodaj listu The Independent Borzou Daragahi.

V minulém měsíci USA vyloučily Turecko z programu výroby a využití stíhaček F-35, poté co začala Ankara přijímat ruské protiletadlové raketové komplexy S-400. Brzy budou muset desítky tureckých vojáků, kteří se amerického programu účastnili, vrátit se do vlasti.

Kromě toho mohou být na zemi uvaleny sankce, jak to žádá americký Kongres. Někteří politici ve Washingtonu, rozhněvaní chováním Turecka v různých vnitřních otázkách, žádají pro něj větší potrestání, uvádí novinář.

„To všechno zní jako hudba v uších Vladimira Putina. Pro Kreml je Turecko vytouženou odměnou. Rusko po staletí usilovalo o volnou plavbu průlivy Bospor a Dardanely, jejichž prostřednictvím mají jeho černomořské válečné a obchodní lodě přístup k ostatnímu světu,“ uvažuje Daragahi.

Podle jeho slov bylo Turecko v době studené války pevným článkem NATO. Jako bojovný kapitalistický stát „čelilo komunistickému experimentu na severu a instinktivně se obávalo imperiálních ambicí Ruska“. Všechna pravidla a předpoklady se ale změnily po rozpadu SSSR.

V letošním roce se během dalšího pokusu o upevnění dvoustranných styků Moskva a Ankara dohodly o zřízení společného investičního fondu o částce 1 miliardy USD. Pro Rusko je však skutečnou strategickou silou v Turecku nikoliv dohoda o S-400 nebo investiční fond a „skromné investice“ Rusů do místních nemovitostí, nýbrž energetický sektor, uvažuje autor článku.

Gazprom a Ankara staví nový plynovod Turecký proud kromě již existujícího Modrého proudu. Tento projekt upevní vztahy mezi oběma zeměmi a umožní Rusku dodávat plyn mimo území Ukrajiny.

Rosatom staví v Turecku první atomovou elektrárnu v oblasti Akkuyu na jihovýchodním pobřeží země. Společnost vyhrála v soutěži ještě v roce 2010, výstavba elektrárny však byla zahájena teprve před rokem.

Zajímavé jsou březnové změny v dohodách mezi oběma zeměmi. Naznačují, že Kreml znovu dosahuje svých politických cílů, a ukazují, že Moskva „si otočila Ankaru kolem prstu stejně jako Bulharsko a další své oběti,“ domnívá se novinář.

Původní dohoda umožnila Rosatomu a jeho tureckému partnerovi postavit na určitém pozemku továrny, skladiště, obchody, administrativní a jiné budovy. Výstavba byla ale zdržována, dokud nezměnila Ankara podmínky.

Podle opravené dohody Rosatom plně odpovídá za projekt atomové elektrárny Akkuyu. Společnost tam může přivézt vlastní personál a „dokonce žádat o větší pozemky“, tvrdí Daragahi.

Podle jeho slov má nyní Rosatom možnost stavět přístavy a terminály. Společnost se může zabývat přepravou nákladů a nabízet přístavní služby včetně skladování, nakládání a přepravy zboží.

„Ruská vláda, která už uzavřela fantastickou dohodu pro Rosatom, získává podle všeho také přístav, který vlastní a řídí Rusko a v němž pracují Rusové,“ domnívá se istanbulský odborník na Rusko Yoruk Isik. „S ohledem na zeměpisnou polohu Akkuyu mohou tyto maličké změny nabídnout ruské armádě strategicky důležitou logistickou základnu pro globální a regionální operace nebo pro jakékoliv jiné účely, které budou odpovídat zájmům ruské vlády,“ dodává odborník.

Podle názoru autora článku se stala pokračující válka v Sýrii jedním z činitelů, které poskytly Kremlu možnosti v Turecku. V zemi už žijí miliony syrských uprchlíků, „kteří tam byli nahnáni vlnami Ruskem podporovaných vojenských kampaní zaměřených proti civilnímu obyvatelstvu“.

„Rusko kontroluje proud syrských uprchlíků do Turecka, který destabilizuje situaci. A Ankara to ví,“ tvrdí Daragahi.

Je ale ještě jeden důležitý činitel: Putin byl jedním z prvních zahraničních prezidentů, kteří navštívili Ankaru po nevydařeném státním převratu v roce 2016. Mnozí Turci se domnívají, že nepodařené svržení Erdogana bylo podporováno nebo alespoň mlčky schvalováno Západem.

Proto jednal Putin jako „zkušený špión, který verbuje v hospodě vzlykajícího, všemi opuštěného soupeře“. Bývalý důstojník KGB zastihl Erdogana v situaci, kdy byl nejvíce zranitelný, a podal mu pomocnou ruku, píše v závěru Borzou Daragahi.