Poznámka: Míníme samozřejmě přistávací lunární modul pro expedici k povrchu Měsíce…

Zdá se to být neuvěřitelné, ale již padesát let nás dělí od chvíle, kdy americký Eagle uskutečnil přistání na měsíčním povrchu. Protože o výročí píše nejedno tuzemské či zahraniční médium, a i pracovníci planetária postavili parádní maketu, věnujeme vzpomínku také známému spisovateli sci-fi siru Arthurovi Ch. Clarkemu (1917–2008), snad tím toto výročí určitým způsobem ozvláštníme.

Před 50 lety Orel přistál na Měsíci. Nyní v Praze

Závod o vesmír (Měsíc) má strategický význam. Mocné rakety jsou vhodnými nosiči pro jaderné zbraně proti potenciálnímu nepříteli. O této logice nás počátkem 80. let přesvědčil americký prezident Ronald Reagan, který hovořil o přenesení války do vesmíru (program SDI). Báze pro takové uvažování vznikla však již v letech šedesátých, kdy odstartovaly první pilotované i automatické lety na oběžnou dráhu Země.

Tzv. „závod o Měsíc“ byl více než jen strategickou záležitostí, byl také ideologickým rivalským, soupeřením mezi USA a SSSR o celkovou prestiž. Dobytí Měsíce představovalo dosažení technologické mety, která v první řadě varovala protivníka, že průmyslové technologie soupeře jsou nyní na takové úrovni, že zahrávat si s ním by bylo přímo pošetilé. Lunární program vyhlásil v USA John Fitzgerald Kennedy. Kennedy si představoval, že koncem 7. dekády 20. století stane noha Američana na Měsíci, což se také uskutečnilo.

Sovětský svaz do poslední chvíle věřil, že i jemu se podaří takovýto epochální projekt. Pro výsadek na Měsíci byl cvičen kosmonaut Alexej Leonov. V SSSR však přetrvávala jistá řevnivost konstrukčních kanceláří Sergeje Koroljova a Vladimíra Čeloměje. Sázka na dvě svářící se navzájem konstrukční kanceláře se ukázala být chybou pro Sovětský svaz, jemuž se tehdy ve finále nepodařilo zkonstruovat skutečně bezchybně funkční nosnou raketu pro cestu na Měsíc. 

Návštěva kabiny US Lunární lodi Orel.

V USA využili pro lunární projekt know-how bývalého nacistického konstruktéra z Peenemünde Wernhera von Brauna. Tento génius sestavil Američanům raketu Saturn-5. Tato loď vynesla na oběžnou dráhu Měsíce plavidlo, jehož součástí byl i přistávací modul Eagle, jehož maketa je nyní k vidění před Planetáriem Praha. SSSR postavil raketu N-1, která měřila něco přes 100 metrů a jejíž základna byla osázena desítkami motorů, které neměly dostatečný výkon. Právě motory se za těch časů ukázaly být velkou slabinou pro SSSR. 

Apollo 11 byla konečně tou americkou výpravou, která dokázala přistát na Měsíci. Z dnešního pohledu je to věc beroucí dech – československá televize tenkrát divákům nabídla zprostředkované záběry z Měsíce. Reportérovi Sputniku to potvrdil žijící pamětník: „Je fakt, že jsem si u TV počkal na přistání Američanů na Měsíci.“ Než se Američané na Měsíc dostali, zejména literatura sci-fi tento fenomenální úspěch předjímala v různých fantastických románech. Připomeňme třeba román Julese Verna „Ze Země na Měsíc“ či román H. G. Wellse „První lidé na Měsíci“…

Rádi bychom zde upřesnili, o čem hovoříme v doprovodných videích k tomuto článku. Britský spisovatel A. C. Clarke vydal počátkem šedesátých let román „Měsíční prach“ (1961). Román je založen na dobové (vně románové) autentické spekulaci, kdy si vědci lámali hlavu, jsou-li na povrchu Měsíce ty správné podmínky pro uskutečnění přistání. Na Měsíci totiž například absentuje atmosféra. Měsíc sám je pak starým nebeským tělesem, které již odedávna provází zeměkouli jako její přirozený satelit. Za tu dobu, soudilo se, musí být Měsíc přece pokryt tlustou vrstvou prachu, kam by se dosedající modul mohl propadnout, jako do močálu.

Román Clarkeho staví na tehdy neověřené domněnce, že Měsíc pokrývá tlustá vrstva prachu; děj knihy se odehrává v 21. století! Popisuje, jak se do měsíčního prachu propadá výletní turistická „prašná“ loď Seléné (Seléné = bohyně Měsíce). Děje se tak v důsledku seismické aktivity v mase měsíční hmoty… Román začíná slovy: „Pat Harris se honosil hodností kapitána jediného člunu, který brázdil povrch Měsíce. Pozoroval právě, jak se na palubu Seléné, pojmenované podle řecké bohyně Měsíce, naloďují pasažéři a snaží se urvat místečko u okna, a přitom uvažoval, jakou asi budou mít tentokrát plavbu…“

Clarke líčí uvěznění lodi i s cestujícími pod patnáctimetrovou vrstvou prachu. V románě je přítomen i lyrický prvek lásky protagonistů, takže nevelký román není jen suše epickým čtením. Autor článku si jej v roce 1991 zakoupil v knihkupectví blízko pražského Výstaviště. V té době se v Praze konala 100letá výstava, na které se prezentoval skutečný kámen z povrchu Měsíce. Pražané jej naposledy mohli v metropoli veřejně spatřit v roce 2009. Je příznačné, že maketa lunárního modulu je „zaparkovaná“ před planetáriem, odkud je to na Výstaviště „jen pár kroků“… Inu, genus loci.

Z výše uvedeného vyplývá, že si Američané byli vědomi jistého „prašného rizika“. Daleko větší obavy však budila sama přistávací fáze. Podle dostupných dokumentů se ví, že astronauti Apolla 11 museli technice pomoci ručním řízením těsně před dosednutím. Naštěstí se ukázalo, že předpověď A. C. Clarkeho v tomto smyslu „nevyšla“ a na povrchu Měsíce se dá bezpečně a stabilně přistát.

Trocha spekulací…

Existují i spekulace o tom, zda je vůbec možné, aby USA na Měsíci s Apollem 11 přistály, když dnes by tuto cestu asi ani ony samy jen tak nedokázaly zopakovat (USA tuto cestu od 70. let nezopakovaly). Vždyť nyní k Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) „kyvadlově“ létají zejména ruské lodě Sojuz a Progres, jejichž exploatace (jde-li o původní modifikace) započala právě v 60. letech.

Například na YouTube je dostupná tisková konference Armstronga, Aldrina a Collinse, kde tito členové posádky Apolla 11 jsou trošku vyvedeni otázkou z pléna, zda viděli na Měsíci hvězdy.

(Pro celou tiskovou konferenci viz https://www.youtube.com/watch?v=BI_ZehPOMwI) 

Jisté je to, že na fotkách z Měsíce vidět nejsou. Je to kvůli expozičním faktorům při focení. Lidské oko by s tím ale problémy mít nemělo. Určitou otázku vyvolává i fenomén radiace, který posádka přestála bez úhony. Tehdejší SSSR let Američanů nezpochybnil. Nezbývá než žasnout nad lidským potenciálem. Kdykoli tedy spatříme Měsíc v úplňku, je možné si uvědomit, že lidské sny jsou zejména krásné, kdykoli jsou provázeny potenciálem uskutečnitelnosti.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce