Chutné sousto

„Pokusí-li se kyperské úřady zatknout posádku turecké vrtné lodě Fatih (Dobyvatel), která provádí geologický průzkum ve východním Středomoří, zareaguje Ankara symetricky,“ pohrozil oficiální mluvčí tureckého MZV Hami Aksoy. Krátce předtím dal prezident Recep Tayyip Erdogan na srozuměnou, že Ankara hodlá pokračovat v průzkumu nalezišť na kyperském šelfu pod ochranou svých ozbrojených sil až do 3. září.

Poté, co na šelfu a ve výlučné ekonomické zóně Kypru byla objevena naleziště zemního plynu, se pokoušejí turecké úřady dokázat, že kyperští Turci mají stejné právo na přírodní bohatství tohoto regionu, jako i Řekové.

Tohoto názoru se ale přidržují jenom v Ankaře. Nároky tureckých úřadů neschválily ani EU, ani USA.  Brusel a Washington uspěchaně prohlásily svou plnou podporu Nikósie a Atén a požádaly, aby Turecko „okamžitě zastavilo vrtné práce a neprovádělo je v budoucnu“. V Ankaře na to odpovídají, že vrtání bude pokračovat, a že pozice EU a USA je „nekonstruktivní a odporuje mezinárodnímu právu“.

Kdo ještě se do toho zamíchal

Sektor východního Středomoří bohatý na uhlovodíkové suroviny se stal kamenem úrazu nejen ve vztazích mezi Ankarou, Aténami a Nikósií. Do konfliktu byly zapojeny i jiní hráči: Egypt, Libanon, Izrael a USA, a své zájmy mají také Velká Británie, Francie a Itálie.

Turecko čelí fakticky třem frontám: tu první vytvořily Kypr, Řecko a Izrael, druhou – Kypr, Řecko a Libanon, a třetí – Kypr, Řecko a Egypt. Země si rozdělily větší část šelfu kolem ostrova a uzavřely smlouvy a mořské hranice. Podobné dohody podepsaly Nikósie a Bejrút v roce 2003, Nikósie a Káhira v roce 2007, a také Kypr a Izrael v roce 2010. Ankara tyto smlouvy neuznává.

V roce 2011 bylo na kyperském šelfu objeveno naleziště Afrodita s 230 miliardy metrů krychlových plynu, a vedle – neméně významná ložiska Tamar a Leviatan, která patří Izraeli, a také egyptské Zohr. Rozpracování šelfu se aktivně účastní gigantické společnosti Noble Energy, Total, Eni a ExxonMobil.

Kypr je aktivně podporován Bruselem – takto se snaží EU získat alternativu dodávkám plynu z Ruska. Evropská komise už schválila projekt Východostředomořského plynovodu zkoordinovaný mezi Izraelem, Kyprem a Řeckem. Nikósie a Káhira podepsaly smlouvu o výstavbě plynovodu po dně Středozemního moře, který spojí Kypr a Egypt. Přes egyptské LNG terminály se plánuje dodávat zkapalněný plyn do členských zemí EU.

Co podnikne Ankara

Úspěchy Turecka jsou zatím víc než skromné. Plyn, který Ankara někdy vytěží na kyperském šelfu, bude sotva moci prodat kdekoli kromě vlastního vnitřního trhu, je přesvědčen turecký politolog Serkan Demirtaş. „Aby uhájilo svá zákonná práva, musí Turecko neodkladně (jak to udělalo dříve Řecko) vyhlásit své výlučné ekonomické zóny a podepsat smlouvu o mořské hranici s Libyí. Ankara uzavřela zatím jen jednu dohodu – se Severní Kyprem,“ vysvětluje politolog.

Urovnat vzniklou situaci nebude snadné. „Vztahy Turecka s Egyptem a Izraelem prožívají ne právě nejlepší časy, a v Libyi chybí stabilní vláda. Ankara však začala podnikat kroky tímto směrem příliš pozdě, a napjaté vztahy s USA a EU jen komplikují jednací proces,“ soudí politolog.

Jednání Washingtonu ještě více vyostřují situaci kolem Kypru. Kongresu USA byl předložen návrh zákona o zrušení embarga na dodávky zbraní Kypru. Vyvolalo to jásání v Aténách a Nikósii a pobouření v Ankaře. Zákaz byl zaveden v roce 1987 pro „napomáhání procesu sjednocení rozděleného ostrova a nepřipuštění horečného zbrojení“.

Demirtaş je přesvědčen, že Washington se hodlá nejen upevnit v tomto regionu, ale i „omezit vliv Ruska vzhledem k tradičně pevným pravoslavným stykům mezi Moskvou a Nikósií“. Až dosud se snažilo Rusko neúčastnit kyperského konfliktu.

Ankara dává regionálním hráčům na srozuměnou, že je připravena hájit své zájmy dokonce i silou. Například, turecké válečné lodě donutily vrtnou loď Saipem 12000, která patří italskému ropnému a plynovému koncernu Eni, k tomu, aby opustila pobřežní vody Kypru. Turecko zůstává ostatně zatím osamocené.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce