„Poslanec přikyvující, že bez NATO a EU by se zbořil svět, dělá levici nebetyčnou ostudu.“ (Josef Skála, KSČM)

„EU není ‚socialistický projekt´. Zakládali ji mluvčí velkokapitálu – včetně obou poválečných šéfů americké rozvědky?“ (Josef Skála, KSČM)

„Největším ‚protievropským´ kazisvětem je sama bruselská ‚eurokracie´.“ (Josef Skála, KSČM)  

Před nabitým sálem vystoupily i další významné postavy české alternativní scény – docent Radim Valenčík či profesor Oskar Krejčí. Podpořil je i doktor Luboš Blaha, lídr levice ve slovenské vládní straně Smer a předseda výboru slovenského parlamentu pro evropské záležitosti. Co a proč tedy podle doktora Skály nemůže tolerovat ani ta česká, nemá-li ztratit tvář? 

Josef Skála: Nám se přeci nesmí stávat, aby nám masové kritické nálady ukazovaly záda – a ten vlak nám ujížděl stále víc. Aby i pomalu každá hospoda viděla věci kritičtěji než my. Od strany našeho typu se očekává, že bude radikální opozicí. Jako radikály nás vnímá jen málokdo už roky – a teď přicházíme i o pověst opoziční síly. O tom, co je tématem dnešní konference, to platí dvojnásob. Proč se naše hnutí muselo před sto lety oddělit od sociální demokracie? Protože zcela selhala ve chvíli, kdy vlády zemí, v nichž působila, hnaly lidi na jatka 1. světové války vedené za nenažrané imperiální cíle. Ruku na srdce: máme my sami čisté svědomí tváří v tvář dnešní militaristické, konfrontační politice? Zvlášť je-li jejím komplicem i naše země – a to nemá obdoby po celou dobu samostatné republiky. Dosud jsme stáli na straně mezinárodního práva - a obětí agrese či vyděračského nátlaku. Teď je to na opačné straně – a účastníme se i válek za „změnu režimu“ vedených jen a jen v cizím zájmu. Daří se dát dost jasně najevo, že my sami, na skutečné levici, jsme kategoricky proti? Dostávám stovky mailů i dopisů vysílajících alarmující zprávu: „Já i celá má rodina jsme vás volili desítky let. Příště to však už neuděláme.“ Pro mne jsou varováním, které se na lehkou váhu brát nedá.

A co že má za bernou minci jen „užitečný idiot“?

Josef Skála: Naším úkolem je nabízet reálnou naději, a ne živit falešné iluze. Od nás se nečekají chlácholivé sliby ve stylu venkovského faráře - natož pak feldkuráta Katze, který v ně nevěřil ani sám. Je snad normální, aby i poslanec zvolený za radikální levici přitakával báchorkám, že NATO nemá alternativu? Že sice možná není ideální, přesto však zárukou naší bezpečnosti? Nebo že Evropská unie je vlastně „socialistický projekt“? Koho soudného osloví námluvy ve stylu „Zvolte nás - a my Junckera s Tuskem donutíme naslouchat občanům“?

To, o čem často píše a hovoří Radim Valenčík, míří do černého. I v české politice to nakonec vyhraje ten, kdo obnaží samu podstatu dnešních pastí a slepých uliček – a přijde s východisky, která z nich vedou doopravdy. Říkance, podle níž naši bezpečnost garantuje členství v NATO, přitaká jen užitečný idiot. Vyvrací ji už sám ustavující dokument NATO z 9. dubna 1949. Co říká jeho článek 5? Bude-li kterákoli členská země napadena, ty ostatní mají naprosto volné ruce. Takže svůj „spojenecký závazek“ splní třeba i protestní nótou Radě bezpečnosti OSN – jak to před pár dny napsal jeden vtipálek. Dnes polykají miliardy z našich daní „zahraniční mise“ vedené na jiných světadílech. Ty agrese dupou na mezinárodní právo. Budí i naprosto legitimní odpor. Tím víc hrozí i krvavá pomsta fanatiků masakrujících civilní populaci zemí, jejichž armády se těch válek účastní. Řadu západoevropských států to už potkalo. Kde je záruka, že se to nestane i nám?

Tím méně zdrojů zbývá na to, jak zajistit obranyschopnost vlastního území. Ta dnešní je mnohonásobně slabší než kdykoli od vzniku samostatné republiky. Občas to utrousí i někdo z české generality. Jednou poznámkou, že by ubránil leda jeden kraj a možná i měsíc. Jindy je dokonce řeč o pár okresech a týdnech. Jak moc se dá spoléhat na pomoc západních velmocí, to nám, Čechům, předvedla zrada kulminující právě před 80 lety. Cílem Mnichova vedoucího k nacistické okupaci nebyl jen náš špičkový zbrojní průmysl. Zelenou dostal hlavně Hitlerův „Drang nach Osten“. Tehdy jsme byli obětí, dneska jsme komplicem. A tomu neváhá dělat stafáž jedině „užitečný idiot“. Jen ten neváhá lakovat na růžovo i to, co se dá čekat od Evropské unie. Není jen pašalíkem „nikým nevolených úředníků“. Evropský občan je skutečně nevolí. Nevolí se však ani oni sami. Rozhodování o tom, koho to štěstí políbí – a s ním i pohádkové prebendy, které vynáší – je výsadou „elit“, v jejichž rukou se sbíhá ekonomická i politická moc. 

Reportér Sputniku se zajímal i o názor, co má česká levice razit sama, aby to její kredit a vliv násobilo. I „kudy k návrhům, které nelze odmítnout“ – a která tak „znevěrohodní jejich sabotéry“.

Josef Skála: Tak vážné otázky, jako vztah k NATO či EU, už nesmí zůstat jen na libovůli „elit“. Rozhodovat o nich musí sami občané. Referendum je však jen cestou k cíli. Náš kredit a vliv závisí na tom, co, jak a proč budeme razit jako cíl. Jen to zprůchodní i cestu k lidovému hlasování, jemuž se mocenské „elity“ zuby nehty brání. Cíl odpovídající národním zájmům lze postavit jen na celé pravdě - o NATO i Evropské unii. O tvrdé realitě schované za jejich nekalou reklamou.

My jsme ti poslední, kdo jí smí přitakat. My v její „vlastní šťávě“ musíme škvařit politiku, která se jimi prolhaně zaštiťuje. Co říká první článek té samé Washingtonské smlouvy zakládající NATO? Je to árie mírové holubice – a svatosvatý závazek řídit se Chartou OSN. A v té přece stojí černé na bílém, že vojenskou sílu lze nasadit jen ve dvou případech – je-li stát napaden zvenčí anebo na bázi rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Kdo jiný to má po svých vládách žádat víc než právě skutečná levice? Kdo jiný se jich má ptát i na televizní kamery, proč se tím závazkem neřídí? Kdo jiný je má hnát uličkou hanby za vše, čím se mu zpronevěřují stále víc? Jednou jsem o tom debatoval s velvyslancem jedné z evropských mocností NATO. Můj argument uznal za to, co dnešní politiku NATO žene do kouta. Hned nato ovšem dodal: „Má vláda by ale nebyla ráda, pokud by se závazkem Washingtonské smlouvy, který citujete, řídila Česká republika.“ Já kontroval jiným dodatkem: „To jediné, co tu teď chybí, jsou právě televizní kamery.“        

Evropská unie „socialistickým projektem“ není a nikdy ani nebyla. Seskupení, z nichž vyrostla, zakládali mluvčí velkokapitálu – i ze Spojených států, včetně obou poválečných šéfů americké rozvědky. My nesmíme šířit ani ukolébavky na toto téma. Tím víc to chce stavět EU před zrcadlo závazků, která dnes v tichosti opouští a popírá v praxi. Mám na mysli jak její mírovou, tak sociální legislativu, k níž ji nutil „bipolární svět“ už od 50. let. Tím ze všeho nejdůležitějším je však apel na to, čím se už lidé cítí poškozeni či přímo ohroženi. Hlavně na pud sebezáchovy – tváří v tvář snaze vrátit do Evropy jaderné zbraně krátkého a středního doletu. My, Češi, bychom byli z prvních na ráně – i v případě falešného poplachu, na jehož vyloučení by zbylo jen pár desítek vteřin. Tím méně má kdo právo si pohrávat s nápadem umožnit cizí vojenskou základnu i na našem území.

Ve vztahu k EU nejde „jen“ o dotěrné zásahy do našich vnitřních věcí přesahujících únosné meze. Rozhodujícím argumentem je naše koloniální postavení, urážlivé pro zemi s vyspělým průmyslem už od 19. století. Dnes od nás mizí v zahraničí více než šestina HDP – a další ztráty přináší ponižující role subdodavetele. Dřív jsme byli samostatným hráčem na světových trzích. A inkasovali z nich i všechnu vysokou hodnotu, přidanou českými mozky a rukama. To je to, co vyžaduje restituci – bezodkladně a se vším všudy – a ne schovávanou za duté fráze o „proevropské orientaci“. Největším „protievropským“ kazisvětem je právě bruselská „eurokracie“. Evropská spolupráce a integrace odpovídající našim národním zájmům má šanci jen proti její politice.

Kritické nálady i přímé obavy šířící se napříč českou společností mění i mnohé demarkační linie na mapě politické scény. To, že NATO není obrannou, ale expanzívní aliancí, už není jen náš názor.  Minulý týden - rovných dvacet let od našeho zavlečení do paktu - to řeklo jasně i hnutí SPD. Mýtus o štědrém dobrodiní, jímž nás zahrnuje EU, drtí i poslanec ODS Václav Klaus mladší. Tak razantně, až ho za to vyloučili z poslaneckého klubu – a pak dokonce i ze strany založené jeho otcem. Kdo chce poměry měnit, a ne jen kavárensky okecávat, ví, co z toho plyne. V boji za klíčové zájmy země je třeba budovat spojenectví napříč politickým spektrem.

Právě to je však rázem svatokrádež pro zdánlivě „moderní levici“. Tu, co uvízla v pasti liberální fráze křížené s odpadky z pozůstalosti Lva Trockého a jeho epigonů. Je to tím trapnější podívaná, že právě v podání těch, kdo vyčítají skutečné levici 30. let, že nedokázala spojit síly se všemi tehdejšími objektivními spojenci – a pramálo tomu pomohla hesly o „sociálfašismu“. Ti samí lidé teď nás, kdo politiku NATO a EU grilujeme spolu s nezaprodanou pravicí – na veřejných mítincích, a ne kdesi za sedmero západy - hanobí narážkami o „neprincipiálním postoji“, ne-li i počínajícím „hnědnutí“. Jsou to idiotské urážky. Jsem komunistou už skoro půl století. Ze mne svůj klon neudělá ani Václav Klaus mladší, ani Tomio Okamura. To samé přirozeně platí i v opačném gardu. Kdo chce být „proevropský“ pod křídly papalášů, kteří nás ženou do válek, provokují jaderné mocnosti a dělají šatnářky cizím vydřiduchům, je to jeho volba. Skutečná levice si tu ostudu s gustem odepře.  

Brněnská konference dala slovo i dvěma „mileniálům“ kandidujícím do Evropského parlamentu. Reakce publika byla, řečeno diplomaticky, docela rozpačitá. Nakolik voliče osloví jejich mladé tváře, se teprve ukáže. Doktor Skála jim popřál úspěch i na brněnské konferenci. Nehledě na vážné výhrady, jimiž se netají k volebnímu programu i kandidátce své strany i některých dalších levicových subjektů. To proto v ní on sám nefiguruje. Učit se levicové politice rovnou v Bruselu a Štrasburku je, jak říká, poněkud bizarní nápad. Voliči čekali, že jim levice nabídne osobnosti, které už dokázaly, že se za zájmy své země a jejich „dolních deseti miliónů“ umí porvat. „Mileniálové“ katapultovaní do čela radikálně levicové kandidátky místo nich, jsou v tom nevinně – obrátil se k nim doktor Skála i na brněnské konferenci.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce