„Copak nebylo to arabské jaro před několika lety? A neskončilo snad převraty a občanskými válkami, v jejichž důsledku byl starý autoritářský pořádek obnoven?,“ klade si otázku The Washington Post.

Ano a ne, odpovídá. Abdal Fattáh Sísí se hodlá vyhlásit za doživotního diktátora Egypta, Bašár Asad řídí trosky Sýrie a monarchie Perského zálivu v čele se Saúdskou Arábií provádějí tvrdou represivní politiku.

Nicméně v Alžírsku se prezident v důsledku lidových protestů Abdelazíz Buteflika vzdal svého záměru kandidovat na další funkční období. A v Súdánu nehledě na ústupky a kruté represálie režimu Umara al-Bašíra protesty neutuchají. V Jordánsku se pořádají lidové pochody proti korupci a v Maroku skončil mítink učitelů výkřiky „pryč s diktaturou“.

Není to zatím druhé arabské jaro. Ani jeden režim zatím nepadl. Mnozí z těch, kteří se připojili k revolucím z roku 2011, jsou už buď mrtví, nebo v žalářích, nebo demoralizovaní, podotýká The Washington Post. „Mnozí včetně Egypťanů si uvědomují, že cena dalšího povstání bude vysoká,“ soudí vědkyně Michelle Dannová, která předpověděla revoluci v Káhiře.

A zároveň nám nová vlna nepokojů umožňuje učinit několik závěrů, které odporují vžitému ve Washingtonu názoru, zejména názoru Trumpovy administrativy, pokračuje list. Za prvé podle Dannové „chrastí v regionu už znovu vyschlo a už se zajiskřilo“. Za druhé „autoritářská restaurace“, která by měla obnovit politickou stabilitu na Blízkém východě a otevřít cestu k ekonomické modernizaci, ztroskotala.

Sísí a korunní princ Saúdské Arábie Mohamed bin Salmán si myslí, že mohou kráčet cestou „kapitalistické autokracie“ podle vzoru Číny a Ruska. Avšak na rozdíl od Si Ťin-pchinga se jim nepodařilo dosáhnout hospodářských úspěchů: korupce, „těžká ruka státního kapitalismu“ a jednoduchá nekompetentnost brání přítoku zahraničních investic, píše The Washington Post.

V Alžírsku vznikla podobná situace: „zkostnatělý režim“ nedokázal nahradit ztrátu příjmů z exportu ropy a plynu. Od roku 2013 se snížily alžírské zlaté a valutové rezervy dvojnásobně, úroveň nezaměstnanosti dosáhla 11 procent.

Větší část tohoto regionu trpí jedovatou směsí nedbalosti a korupce. Společnost arabských zemí nedosáhla rozkvětu na čínský nebo dokonce na ruský způsob, znovu propadla depresi. „Zlost vyvolaná domýšlivostí a beztrestností politických, vojenských a hospodářských elit a stálými neúspěchy vlády zesílená řáděním korupce a marnotratností státu, připomíná bojovné ovzduší z roku 2010 a ze začátku roku 2011,“ poznamenal pracovník Národního demokratického institutu Lesley Campbell.

Protestní akce se konají samozřejmě i v zemích s liberálnějším politickým systémem. Tunisko, které se jako jediné ze všech těchto zemí stalo po arabském jaru demokratickým státem, trpí následky stávek a demonstrací. Irák loni v létě byl také postižen nepokoji vyvolanými nedostatkem elektřiny a pitné vody.

Nicméně podle Campbellova názoru jsou v těchto zemích možnosti dialogu, poměrná svoboda slova a také politické instituce, které mohou v jisté míře reagovat na požadavky přeměn. Nepokoje v Iráku skončily například demokratickou výměnou vlády a prezident a nový premiér jsou podle názoru The Washington Post umírněnými politiky, kteří se snaží zvítězit nad korupcí.

Situace v Iráku se nedá označit za stabilní, vypadá ale dost dobře ve srovnání s Egyptem a Saúdskou Arábií, kde jedinou reakcí na nepokoje nebo dokonce i mírové protesty zůstávají i nadále „kruté represálie“, píše list.

„Trumpova administrativa vybudovala svou blízkovýchodní strategii na autokraciích. Vsadila na to, že Sísí v Egyptě a Mohamed bin Salmán v Saúdské Arábii se stanou oporou regionální strategie zadržování Íránu. Podobná taktika se zakládá na předpokladu, že jejich režimy zajistí stabilitu. Z toho důvodu nepodnikla administrativa žádná úsilí k tomu, aby zkrotila represálie. Z toho vyplývá, že když začne nové ‚arabské jaro‘, se ocitne prezident Trump mezi poraženými“, uzavírá The Washington Post.