Ve Varšavě v noci z 8. na 9. března opilí cestující v taxi Uber zbili ukrajinského řidiče, který chtěl poslouchat ve vozidle hudbu odlišující se od vkusu těchto Poláků. Sprostě mu vynadali a řekli, aby se vrátil do své vlasti. A to není jediný případ. Ukrajinští občané za volantem taxi Uber se na polských silnicích setkávají s agresí každý den – kvůli jiné hudbě, kvůli zácpám na silnici, kvůli nedostatečně rychlému chápání pokynů, kvůli čekání na opačné straně ulice, kvůli přízvuku. Ale také kvůli Volyni a „Velikému Polsku“, píše v novinách Gazeta Wyborcza Bartosz Kramek, předseda rady fondu Otevřený dialog, který se zabývá podporou demokratické Ukrajiny.

Důvěryhodné údaje o podobných trestných činech chybí. V roce 2018 bylo pouze 5 % trestných činů s motivem nenávisti oznámeno policii. Mimochodem, bezpečnostní orgány i tak neochotně reagují na oznámení Ukrajinců a často je ani nevyšetřují. Kromě toho samotní Ukrajinci si nechtějí dělat zbytečné problémy, uvádí autor. 

Přitom samotné Polsko místo podpory upevňující se ukrajinské státnosti a integrace Ukrajiny do EU začalo věnovat pozornost volyňskému masakru a údajně všeobecnému kultu Bandery a UPA* na Ukrajině. Polská zahraniční politika se stala rukojmí domácí politiky – možnost flirtu s nevelkým počtem pravicových voličů je pro Jarosława Kaczyńského důležitější než zachování dobrých sousedských vztahů a dobrá pověst Polska za hranicemi. A to se týká nejen Ukrajiny. Ve vztahu k Německu a Izraeli také můžeme vidět složité procesy a růst nenávisti. V případě Ukrajiny má však problém rozsáhlejší charakter, a proto může mít nebezpečné následky, upozorňuje aktivista.

Polská solidarita s Ukrajinou a také životní úroveň polské společnosti vzbudily upřímnou sympatii Ukrajinců k Polákům a obdiv k nim. Někteří Poláci si uvědomují, že podle výsledků průzkumu jsou Poláci pro Ukrajince nejoblíbenějším národem a předběhli tak dokonce i Bělorusy a Kanaďany. Přitom u Poláků se na žebříčku přátelského vztahu k druhým národům Ukrajinci objevují až na konci seznamu vedle Rusů, uvádí Kramek.   

Poláci nejdříve reagovali na „majdan“ solidárně: vládlo mezi nimi přesvědčení, že podpora Ukrajiny patří do státních zájmů Polska. Ukrajinci se začali chovat k Polákům jako přátelé a k Polsku jako k úspěšné zemi, k bráně do Evropy. Doufali, že polský scénář transformace bude možné přizpůsobit ukrajinským reáliím, vzpomíná.

„Co z toho zbylo do dnešního dne? Když jsme se dostali do konfliktu s EU, vlastní vinou jsme ztratili pověst země, která je vzorem k následování pro silně proevropskou Ukrajinu. Sympatie společnosti trvá. Ale neopětovaná láska nebude trvat věčně. Děláme příliš mnoho pro to, abychom tento vztah vytloukli Ukrajincům z hlavy,“ zdůrazňuje autor. Vzpomíná, že jednou se ho taxíkář v Kyjevě s lítostí zeptal: „Cožpak nám teď Poláci vyhlásí válku jako Rusové? Co jsme vám udělali tak špatného?“ 

„Ryba hnije od hlavy a začíná páchnout tím nejprimitivnějším šovinismem. Agresivní, silně „vlastenecká“ politika strany Právo a spravedlnost vyvolává xenofobii a radikalizuje nálady, když nevědomky nebo cynicky kopíruje šablony putinské propagandy,“ pokračuje Kramek. 

V polských státních a pravicových médiích přestal být „majdan“ synonymem boje za svobodu, ale začal být nazýván podobně jako v ruských médiích  symbolem hrozby a krvavých pouličních srážek.

„My jako společnost často bojujeme proti svým komplexům ponižováním Ukrajinců, chováme se k nim paternalisticky a instrumentálně,“ dochází k závěru v novinách Gazeta Wyborcza Bartosz Kramek.

*Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) – ukrajinská organizace zakázaná na území RF