Pane inženýre, dá se vůbec říci, kauzálně vzato, kde je počátek problému s Donbasem? Vždyť v dobách SSSR měla Ukrajinská SSR vlastní zastoupení v OSN. Umíte si představit, že by současný Kyjev takhle velkoryse vyšel vstříc například Donbasu? Kyjev dělá pravý opak, vytáhl zbraně proti vlastním lidem.

Jaromír Kohlíček: Evropa je zaprvé složitým mnohonárodnostním prostředím, často se tu měnily hranice. Zadruhé kdykoli se v Evropě jedna národnost pokusila vytvořit jednonárodostní stát, vždy to bylo provázeno příšerným masakrem – stačí si vzpomenout třeba jen na polsko-ukrajinský národnostně-územní syndrom, kdy byly povražděny desítky tisíc lidí!

O tom hovoří polský film Volyň (2016). V ČR se na něj jen tak podívat nelze…

Když říkáte, že Kyjev vytáhl proti vlastním lidem, tak si uvědomme, že Kyjev nevyplácí lidem Donbasu důchody, vrhá proti nim zbraně, sabotuje energetické sítě tak, že podsekává sloupy s vysokým napětím, z jeho popudu se realizovaly diverzní akce s cílem odpojit Krym od pitné i užitkové vody. Kdyby Rusové okupovali Donbas a Krym, Kyjev by se choval opačně: snažil by se podpořit „svoje“ obyvatelstvo. Popsané sabotáže by se děly ze strany Ruska, je to však Rusko, které vyřešilo zásobování Krymu elektrickou energií a vodou, na Donbas posílá humanitární pomoc. Rusko obnovuje na Krymu léty zanedbanou infrastrukturu.

Od rozpadu SSSR je více než divné, že se Ukrajina snaží prosadit nyní již dokonce na legislativní bázi, aby se oficiálně komunikovalo výhradně ukrajinsky. A to v situaci, kdy půlka státu hovoří rusky. Není divu, že se ozvali obyvatelé od Oděsy po povstalecké provincie, kteří chtějí zachovat možnost hovořit svým mateřským jazykem.

Co by se dalo o menšinách konstatovat obecně? Češi byli v rámci Rakouska-Uherska (teď nebudeme uvažovat slovanské národy jako celek) – menšinou. Donbas je v rámci Ukrajiny – menšinou. ČSR byla umožněna emancipace, Donbasu se to zatím upírá. Co je jiné? V čem je rozdíl?

Uvnitř velkých historických států (říší) existovaly již na konci 19. století národnostní menšiny. Jejich traumatem mohlo být to, že nebyly nositeli majoritního jazyka. V Rakousko-Uhersku plnila administrativní úlohu němčina, Češi to po generace nesli těžce. Naopak v Rusku jazykové kontinuum zajišťovala ruština: když pak carevna Kateřina Veliká porazila Krymský chanát, došlo k osidlování Novoruska, míní se tím nejen dnešní Donbas se současnými centry Doněckem a Luhanskem, ale i Krym (Taurida) – zde Rusové přijali dokonce před tisíci třiceti jedním rokem křesťanství! Protože Novorusko dlouho náleželo k území Ruska a jelikož tam žijí z velké části Rusové, není divu, že tu i dnes obyvatelstvo tradičně hovoří rusky a jako menšina se necítí. Jde vždy o to, jak ohleduplně se vůči menšině chová většina. Koneckonců ukrajinština, jako jeden z dialektů ruštiny byla kodifikována v severozápadní části Ukrajiny teprve ve 30. letech. V tomto bodě Rusko vůči menšinám bývalo a stále je benevolentní. Svým menšinám Rusové po roce 1917 umožnili vznik psaného jazyka a gramotnost, která předtím u daných etnik neexistovala.

Zde se jako argument uvádí, že národy SSSR mohly mít i akademie věd ve vlastních jazycích. Říkáte, že Kosovo se od Donbasu liší tím, že Kosovo bylo vždy srbské území, kam postupně přicházeli Albánci. Srbové umožnili, aby v provincii byl vytvořen vlastní lokální parlament se zastoupením všech národností. Ve výsledku i toho bylo místním Albáncům málo... Svět Albánce v Kosovu v jejich nezákonných nárocích podržel, dokonce se několikrát opět vynořila koncepce Velké Albánie. Lidé v Donbase jsou u sebe doma, nic nikomu neberou.  Proč ta celá disproporce v přístupu světa?

Donbas se stal rusky mluvící „menšinou“ v rámci celé Ukrajiny díky rozhodnutí Nikity Chruščova. Ukrajina ale jako historický stát ve svých současných hranicích nikdy neexistovala. Jde-li o obyvatele Krymu, místní se zkrátka jednoho dne probudili s informací, že nyní mají být „Ukrajinci“, o fenoménu „dobrovolnosti“ tu mluvit nelze.

Paralela: po vzniku ČSSR jsme na našem území měli také silnou menšinu – německou. Němce jsme k nám zvali už od časů Přemysla Otakara II., aby nám pomáhali zušlechťovat oblasti, kam tito dobrovolně přišli; bylo to ještě dříve, než jsme se stali součástí Rakouska-Uherska, podotýkám. Proto tendence sudetských Němců v ČSR vrátit se zpět do Říše nemá takové opodstatnění, jako přání obyvatelů Krymu vrátit se do Ruska, které vyslovili v referendu. Události na Krymu proběhly bez násilí.

Němce jsme od nás „odsunuli“, divoký odsun byl těsně po válce excesem na základě válečných křivd.  O událostech v Kadani a Postoloprtech se ještě zmíníme. Co ten Donbas? Ukřivdil něčím Ukrajině, udělal něco Kyjevu?

Kyjev, ve smyslu dnešních zvyklostí a mezinárodního práva, nepostupuje správně, když se pokouší vytvořit jednonárodnostní stát. Otázkou je, nakolik Kyjev vlastně kontroluje situaci v zemi. Prezidentských voleb na Ukrajině, budou se konat nyní v březnu, se účastní herec (Vladimír Zelenskij), který nemá politickou minulost, další kandidáti mají za sebou různá podivná vojenská seskupení... Opět jsme u problému kompetencí. Co dodat k právě úřadující hlavě Ukrajiny? Porošenko je čokoládový oligarcha, produkuje v Rusku bonbóny a daně platí v Rusku, s nímž údajně válčí. Minské dohody ovšem Rusko jako účastníka konfliktu nezmiňují. Novorusko nemělo být zkrátka nikdy přičleněno k Ukrajině, podobně jako Krym. Jde o historický omyl, jakých se v průběhu 20. století stala celá řada. Již bylo řečeno, že snahy o vytvoření homogenního státu na bázi jednoho národa/etnika většinou končívají masakrem. Tuto situaci vidíme nejen na Donbase.

Pojďme tedy konkrétně k věci – roku 1919 byli na náměstí v Kadani (ČSR) postříleni československými vojáky příslušníci německé menšiny. K daleko horšímu incidentu došlo v roce 1945 v Postoloprtech, kde československá branná moc na území kasáren popravila dosti brutálním způsobem až 800 Němců. Dost to připomíná Porošenkovu protiteroristickou operaci na Donbase. Zdroje uvádí, že těla popravených byla exhumována a není vůbec vyloučeno, že obětí bylo více.  Vražděny byly i děti.

K incidentu v Kadani došlo nejspíše nešťastnou shodou okolností. Lidé měli na začátku inkriminovaného roku 1919 hlad, bylo po válce. Skutečnost rozbití Rakouska-Uherska tak byla zneužita Lodgmanem von der Auen a dalšími německými politiky zvolenými do říšského německého sněmu v českých zemích k vyvolání demonstrací hladovějících obyvatel proti nově vzniklé Československé republice. Českoslovenští vojáci na náměstí v Kadani skutečně stříleli. Dodnes je diskutabilní, kdo střílel první, ke ztrátám na životech však bezesporu došlo. Důležité je, a to nás liší od současné Ukrajiny, že se tenkrát nejednalo o naplánovaný záměr decimovat německou menšinu. V tomto smyslu se jedná o tragédii, nikoli o genocidu.

V Československu žili Češi, Slováci, Němci, Maďaři, Poláci, Rusíni, nejednalo se o stát jednoho etnika, nýbrž zde tradičně žilo několik národností. Rakousko–Uhersko patřilo po válce mezi poražené státy. Koncepce austroslavismu, kterou prosazoval František Palacký a měla umožnit Slovanům i ostatním národům cítit se důstojně v mnohonárodnostním habsburském soustátí, se nikdy neprosadila.

V roce 1867 došlo pouze k rakousko-uherskému vyrovnání a následné tvrdé maďarizaci poloviny říše. Ostatní národy byly státoprávně opomenuty. Dokonce ani formálně nebyl František Josef I. korunován českým králem. Pokusy řešit tuto situaci selhaly v 90. letech 19. století pádem Badeniho vlády, a ani obstrukce českých politiků, členů říšského sněmu, situaci neřešila. Německy mluvící politici z dob monarchie i později v Československu vyvíjeli snahu blokovat stabilizaci nově vzniklé republiky. Na začátku existence nového státu i později ve 2. polovině 30. let. po vypuknutí hospodářské krize se nejen v Československu, ale i v jiných státech agitace nacistů soustředila na likvidaci demokratických zřízení a připojení se k nacistické ideologii a nacistické Třetí říši. Evropa tak byla mezi válkami výbušným sudem s prachem.

Soužití Čechů a Němců se v důsledku tohoto vývoje před válkou a v jejím průběhu ještě výrazně zhoršilo. Emoce převládly myšlení lidí logicky i na konci války. Trestné operace jednotek SS proti osadám a obcím kde se projevoval náznak odporu, po osvobození logicky přinášely tvrdou odvetu. Samotný odsun neboli vysídlení občanů s německým (říšským) občanstvím byl navržen Winstonem Churchillem v roce 1942, v průběhu roku 1943 tuto myšlenku přijaly i ostatní státy protihitlerovské koalice a byla zahrnuta i do postupimských ujednání. Týkala se Němců a Maďarů žijících ve všech státech Evropy. Byla motivována demokratickým řešením poválečné situace. Šlo o to zabránit aktům odvety a českoslovenští politici tuto myšlenku přijali jako jedni z posledních.

A co se Postoloprt týká?

Události v Postoloprtech i jiných místech ČR byly aktem zkratovitého jednání konkrétních jedinců. Nešlo o plánovanou agresi. Ve všech státech byli čelní představitelé místních kolaborantů s nacisty řádně souzeni a k excesům docházelo zvláště v Československu spíše výjimečně.

Na současné Ukrajině se jedná o zcela jinou situaci. Je to, jako když do hezkých šatů oblečená Julie Tymošenková si přeje shodit na Donbas jadernou bombu. Na východní Ukrajině vytáhla vojensky kyjevská vláda, s použitím odpovídající legislativy, proti regionu jiné národnosti, který se ovšem brání. Paralela s událostmi v Postoloprtech a Kadani tedy není na místě.

Závěry minských ujednání přitom nabízejí schůdné řešení. Jedná se o výrazné posílení pravomocí jednotlivých gubernií neboli reorganizace státní moci na Ukrajině, která by posílily pravomoci autonomních orgánů. Tak, jak to můžeme vidět v řadě federálních států světa. Pokud vím, lidé na východě Ukrajiny se hlásí k myšlence ukrajinského jednotného státu s tím, že tento stát má být reformován ve smyslu ujednání z Minsku.

Díky za rozhovor.

Poznámka: Od událostí v Kadani uběhlo v těchto dnech 100 let.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce