Jak psal ve své knize laureát Nobelovy ceny Friedrich Hayek, „osudná domýšlivost" člověka se projevuje v jeho jistotě v tom, že může měnit okolní svět podle svého přání. Podobná domýšlivost je vidět ve všech ekonomikách s centralizovaným plánováním, ať už se řídí jakýmikoli ušlechtilými záměry.

Ostatně nehledě na to, že rozsáhlé plánové ekonomiky jako SSSR, Čína a jiné země už dávno patří minulosti, „osudná domýšlivost", která nutí lídry k centralizovaným přeměnám, žije i nadále, píše ekonom a profesor univerzity Johna Hopkinse Steve Hankey ve svém článku pro Forbes.

Zastánce „domýšlivé centralizace" snadno poznáte v osobě prezidenta Donalda Trumpa a členů jeho administrativy. Je mnoho takových i v Senátu, a to v obou stranách. Záliba v plánování se přitom neomezuje jen na ekonomiku, a projevuje se často dokonce i v zahraniční politice. A podle slov autora článku právě kvůli tomu zasahuje Amerika tak často do záležitostí jiných zemí, a svět je dnes „posetý zlomky" toho, co zůstalo po aktivitě Washingtonu.

Abychom lépe pochopili koncepci „osudné domýšlivosti" v zahraniční politice USA, doporučuje Hankey knihu známého amerického politologa Teda Carpentera pod názvem Důvěřivá supervelmoc: USA podporují neexistující demokratická hnutí v zahraničí. Ve své studii rozebírá analytik v podstatě devět projevů „osudné domýšlivosti" USA v jejich zahraničních kampaních.

Například, když podporovala opoziční „contras" v Nikaragui v 80. letech, administrativa Ronalda Reagana upřímně věřila, že toto hnutí bojuje za svobodu a nezávislost. Mezitím však usilovali „contras" na tak o nastolení demokracie, jako o uchvácení moci. Stejná situace byla u Reagana také s angolským údajně demokratickým vůdcem Jonasem Savimbim, ve které podle slov Carpentera nedokázaly USA rozeznat „šarlatána a psychopata", což poškodilo pověst Washingtonu.

Když podporovaly afghánské „bojovníky za svobodu" mudžáhedíny, řídily se USA spíše neochotou ztratit přístup k ropě Perského zálivu, než nějakými ideologickými důvody. Politolog upozorňuje na to, že v 80. letech vynaložil Washington na podporu mudžáhedínů přes 2 miliardy dolarů, tedy více, než celé financování CIA ve stejném období.

Ostatně i po ukončení studené války snaha USA vydávat žádoucí za reálné, pokud jde o „bojovníky za nezávislost", nikam nezmizela. Potvrzuje to příběh s intervencí administrativy Billa Clintona na Balkánu koncem 90. let. Podle názoru analytika, přistoupily USA na podporu „kruté a z hlediska morálního pochybné" skupiny Osvobozovací armády Kosova jen proto, že chtěli pro sebe zjednodušit příliš složitou etnickou a geopolitickou situaci v tomto regionu.

Amerika pokračovala v podporování tohoto hnutí dokonce když zvláštní zástupce USA na Balkánu Robert Geldard prohlásil, že Osvobozovací armáda Kosova je „teroristickou skupinou". A teprve poté, co Kosovo „získalo nezávislost díky leteckým útokům NATO", a poté, co hnutí i nadále poškozovalo práva všech „nealbánců", se stalo nakonec vyjasnilo, jaké mohou být záporné následky americké pomoci, kdy USA „nedokázaly všechno důkladně ověřit, než jim poslaly financování".

Shodná situace vznikla také s mnohými „barevnými revolucemi". „Oranžovou" na Ukrajině, počínaje a konče Libanonem. Z nějakého důvodu Západ v čele s USA doufal, že všechny tyto státy, i když nikde předtím neprokázaly existenci silných demokratických institucí ani politický pluralismus, budou moci snadno vybudovat demokracii. Není divu, že očekávání Američanů se ukázaly být daleko od reality, která zavládla v těchto zemích po svržení starých režimů. V důsledku toho se tyto revoluce zapsaly do dějin jako další „smutný komentář" k moudrosti a etice zahraniční politiky USA.

Jeden pokus s Ukrajinou Americe však podle všeho nestačil. A proto, jak je již známo, se tam Washington vrátil, aby podpořil „pochybnou revoluci na Majdanu". USA byly na jedné straně samozřejmě rády za odchod proruských úřadů a převedení Kyjeva na „západní oběžnou dráhu", byla za to zaplacena ale příliš velká cena. Podpora „majdanu" Západem byla čímsi středním mezi „fašistickým převratem a demokratickým povstáním", soudí Carpenter. Zdálo se, že se revoluce obešla bez obětí, pak ale vypukla na hranici válka, a země zabředla do korupce.

Politolog nezapomněl ani na zasahování USA na Blízkém východě v posledních letech. Rozebral situaci s Irákem a Libyí, kde po americké podpoře demokratických procesů těch demokratických hodnot nepřibylo, a v závěru píše o Sýrii. Podle Carpenterova názoru američtí úředníci zase „jednali ve světě vlastních fantazií", kdy trvali na vpádu do země, která na mnoho let uvízla v občanské válce.

„Bohužel jen máloco svědčí o tom, že fiasko v Sýrii bude pro Spojené státy poslední podobnou epizodou", cituje Carpentera Steve Hankey. Americké politické elity zjevně trpí „osudnou domýšlivostí", a to z nich dělá skutečné „organizátory katastrof".