Název koncentračního tábora v srbském městě Niš (Anhalter Lager des Nisch nebo Lager Nich) vás nesmí zmást: „pokřtili" ho názvem nejbližší železniční stanice — tábor Crveni krst (Červený kříž), ale s milosrdenstvím nemělo toto místo absolutně nic společného.

Původně, 9. dubna 1941, ve skladech a kasárnách nacházejících se v průmyslové zóně města Niš Němci uspořádali tábor pro válečné zajatce. Proud válečných zajatců se však rychle vyčerpal, ne bez pomoci hromadných represivních poprav: podle údajů uvedených v knize Venceslav Glisice Teror a zločiny nacistického Německa v Srbsku v letech 1941-1944 (Teror i zločin nacističke Nemačke u Srbiji 1941-1944), která byla vydána v roce 1970, Němci postříleli 100 srbských zajatců za každého zabitého vojáka Wehrmachtu a 50 za každého zraněného.

Tehdy po napadení Sovětského svazu se od konce června 1941 stal Crveni krst nejdříve vězením a od září koncentračním táborem, kde byli vězněni Židé, Romové a různí „nepřátelé říše", a to jak četnici (srbská monarchistická domobrana), tak i partyzáni (srbská komunistická domobrana).

V říjnu 1944 před osvobozením tábora Němci zničili archivy a většinu táborové dokumentace, proto se počet obětí v různých zdrojích liší: ze 30-40 tisíc vězňů, kteří prošli táborem Crveni krst během 3,5 roku, bylo kolem 10 tisíc zastřeleno na blízkém kopci Bubanj.

Podle údajů uvedených v několika článcích a knihách srbského historika Aleksandara Dindice byli vězni rozděleni do pěti skupin: zajatci, Židé, partyzáni, četnici a cizinci, přičemž vězni „první kategorie" se ničím nelišili od zástupců páté, co se týče šance vydat se na kopec Bubanj, v tomto směru si byli všichni vězni rovni, všichni byli pro nacisty lidmi „páté třídy".

Nebojsa Ozimic, kurátor muzea a memoriálního komplexu, vybudovaného na místě koncentračního tábora, ve svém komentáři pro srbský portál Blic v roce 2016 uvedl, že hromadné popravy vězňů zastřelením se konaly pravidelně vždy v úterý a v pátek. Ve čtvrtek 12. února 1942 se skupina vězňů rozhodla nečekat na pátek, který pro ně mohl být poslední.

Kurátor expozice memoriálního komplexu vyprávěl Sputniku o prvním hromadném útěku z nacistického koncentračního tábora:

„Vzhledem ke skutečnosti, že vězni tábora věděli o dalších plánovaných popravách na pátek 13. února na kopci Bubanj, které měly být „odplatou" za padlé německé vojáky, skupina vězňů se rozhodla uprchnout. Naplánovali útěk na noc před popravou. Večer 12. února během večerní procházky se vězni vrhli k bráně tábora. Ale Němci už věděli o jejich plánu a zablokovali bránu. Vězni se začali dobývat na svobodu přímo skrz ostnatý drát. Ze 147 prchajících vězňů se 105 podařilo dostat se z tábora a skrýt se v partyzánských oddílech, 42 osob bylo zabito."

Podle kurátorových slov to bylo první povstání v koncentračním táboře v celé okupované Evropě. Odvaha neozbrojených a vyčerpaných lidí, kteří se rozhodli dostat se na svobodu za každou cenu nebo zemřít, přišlo draho ostatním vězňům: podle přibližných údajů po hromadném útěku v Nišském táboře bylo zastřeleno kolem 1000 vězňů — 10 mrtvých za každého uprchlého vězně.

Ozimic připomíná, že 12. únor se stal v Niši už v roce 1945 vzpomínkovým dnem na všechny nevinné oběti nacismu. V roce 1969 byl na místě koncentračního tábora Crveni krst otevřen Memoriální komplex 12. únor.

V tomto roce organizovalo smuteční akce Mezinárodní centrum pro zachování kulturně-historického dědictví ve východní Evropě Memorial s podporou Ministerstva kultury Srbska a primátora města Niš.