V interpretaci tiskové mluvčí amerického velvyslanectví Andrey Kalanové to znělo následovně: „Včerejší předvedení Ruskem toho, co oni nazývají raketou 9M729, nemění nic na závěrech, že tento systém porušuje smlouvu. USA a většina našich spojenců v NATO se nezúčastnili briefingu, protože jsme viděli, že je to ve skutečnosti další pokus nás zmást". Podobný názor vyjádřila i Evropa a prohlásila, že předvedení rakety „mělo jiné cíle".

Smlouva o likvidaci raket středního a krátkého doletu ztratila pro Západ smysl, neboť přestala brzdit Rusko. A když nepřináší očekávané výsledky, její likvidace je rozumná a nevyhnutelná. Otázkou je pouze to, jak to udělat s minimálními náklady.

Jaký smysl by mělo vynakládat úsilí a prostředky, vysvětlovat si věci s Moskvou, když na veškerá úsilí Ruska je možné prostě říci „vy stále lžete" a neúprosně směřovat ke svému odstoupení od smlouvy a přitom z toho obviňovat Rusy.

Analogicky se tak dá vlastně vysvětlit veškerá nebo téměř veškerá činnost západních partnerů během posledních let. Proč něco dělat nebo dokazovat s fakty v rukou, když je možné prostě hovořit o „higly likely" („vysoké pravděpodobnosti") nebo o tom, že „důkazy máme, ale neukážeme vám je"? Rozumným a logickým přístupem je maximální výsledek za minimální peníze. I když to na první pohled vypadá mírně šokujícím způsobem vzhledem k pověsti USA jako globální supervelmoci a nejpokrokovější země na světě.

Něco podobného bylo během dopingového skandálu. V Rusku si mysleli, že západní sportovci používají nějaké supermoderní chemické prostředky, které se nedají odhalit žádnými testy, ale ukázalo se, že oni prostě dostávají balíčky „léčebných výjimek", které jim umožňují volně užívat zakázané preparáty.

Problém USA spočívá v něčem jiném. Konstrukce maximálně jednoduchých metod nátlaku na oponenty skvěle fungovala na vrcholu jejich geopolitické, ideologické a kulturní moci, kdy situace, status a možnosti Spojených států byly natolik neotřesitelné, že nikoho ani nenapadlo o nich pochybovat. A to se potvrzovalo doslova každý den.

Nyní se však situace mění.

USA mohou jakkoliv hlasitě a bez důkazů obviňovat Rusko z použití chemických zbraní v Sýrii, ale před očima celého světa právě ony tam prohrávají. A jakákoliv hlasitá prohlášení o odsunu amerických vojsk na základě vítězství nad ISIL* vypadají bledě na pozadí stále vládnoucího v zemi Asada a Ruska, které mění veškeré rozložení Blízkého východu.

USA mohou umíněně obviňovat Rusko ze zkrachování Smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu, kromě toho ono samo našlo způsob, jak se vyvléknout ze smyčky této dohody — právě těmi Kalibry. Na rozdíl od let po roce 2000, kdy se z Moskvy občas ozývala prohlášení o možnosti odstoupení od smlouvy, nyní ruská strana zachovává v této věci svatou trpělivost a nabádá k zachování smlouvy. Hlavním výsledkem všech těchto procesů je však to, že Washington ztratil podstatnou páku kontroly nad Ruskem, jakou byla tato smlouva, to znamená další porážka.

Byly i sankce, které roztrhaly na cucky ruskou ekonomiku, byla izolace Kremlu od civilizovaného světa, byly zrušené projekty plynovodů, byla katastrofa boeingu nad Donbasem a ještě mnoho dalšího. Ve všech bodech používaly USA technologie, které jsou maximálně jednoduché a v minulosti mnohokrát dokázaly svou účinnost: prohlásit, že za to může Rusko, a potrestat ho (tak, aby je to samotné nebolelo a nebylo to drahé).

Ale současně s těmito početnými obviněními, přísným varováním a tvrdými tresty vůči Moskvě docházelo postupnému obnovování obvyklého mezinárodního statusu Ruska.

Ale to ještě není to nejhorší.

Právě teď upoutala světovou pozornost Venezuela, kde Spojené státy uznaly jako „dočasného prezidenta" vůdce opozice. Všechno by bylo v pořádku, ale stále větší počet lidí na celém světě začíná pochybovat o tom, že rozhodná slova z Washingtonu budou stačit ke změně vlády dokonce i na „zadním dvoře" USA.

*Teroristická organizace zakázaná v Rusku