Velvyslanec USA v Německu Richard Grenell rozeslal německým korporacím, které se účastní projektu, včetně Uniper a Wintershall, „dopisy s vyhrůžkami", v nichž píše, že se mohou ocitnout pod sankcemi. Německý ministr ekonomiky Peter Altmaier na to zareagoval a prohlásil, že projekt odpovídá všem nezbytným požadavkům, a dodal, že v Německu je zaručena svoboda slova, a proto nepokládá za nutné komentovat každý dopis. Trump na to řekl, že Německo „je v rukou Moskvy", podotýkají autoři článku.

Když autoři rozebírají příčiny konfliktu, zdůrazňují, že německá kancléřka Angela Merkelová od samého začátku podporovala projekt Severní proud 2, který označuje za výhradně hospodářský, a nikoli politický. Jde o to, že Merkelová usiluje o diverzifikaci energetických zdrojů v zemi, protože už bylo přijato rozhodnutí o zavření atomových elektráren v Německu, a tepelné elektrárny na uhlí jsou vážným zdrojem znečištění. Autoři článku přitom poznamenávají, že podíl ruského plynu v Německu už dosáhl 40 % a že se země může stát závislou na Rusku.

Hlavním argumentem USA proti Severnímu proudu 2 je ukrajinská krize. „Američané se obávají, že Rusko může využívat energetické zdroje jako prostředek geopolitického nátlaku. Nové potrubí jenom rozšíří tyto jeho možnosti. Kromě toho Severní proud 2 definitivně skoncuje s plynovodním systémem Ukrajiny a tím ji připraví o důležitý zdroj příjmů," podotýká se v článku.

Není to ale jediná příčina toho, že úspěch projektu by byl pro USA nežádoucí. „Ve snaze zablokovat projekt počítá Donald Trump s vytvořením nového evropského odbytiště pro americký zkapalněný zemní plyn (LNG)." V článku se podotýká, že i když Německu nevyhovuje cena LNG, „na znak dobré vůle" vláda SRN zkoumá možnosti financování výstavby terminálu pro americký LNG.

„V Evropě došlo k dalšímu rozdělení," konstatuje Le Figaro. „Členské státy EU mají různé názory a různý vztah k nebezpečí vlivu Moskvy." Třeba Francie podporuje pozici Německa, i když dost opatrně. Projekt navíc podpořily Švédsko a Finsko. Proti vystupují Polsko, baltské země a také Dánsko, jehož území hodlá Gazprom obejít. Kromě toho pozastavení projektu doporučuje také Evropský parlament.

Když autoři rozebírají, jaké cíle sleduje ruská plynová diplomacie, zmiňují se o nedávném slavnostním uvedení do provozu terminálu pro LNG v Kaliningradu, jehož se zúčastnili Vladimir Putin a Alexej Miller. Zahájení provozu v tomto terminálu umožní vzdát se starého sovětského plynovodu, jímž se přepravuje plyn do Kaliningradu přes Bělorusko a Litvu.

Jako další příklady takzvané ruské plynové expanze uvádějí autoři uvedení do provozu nového úseku Tureckého proudu, jímž se přepravuje ruský plyn na Balkán a do jižní Evropy mimo území Ukrajiny, a projekt Jižního proudu, který Evropská komise dokázala přede dvěma lety zmařit. Mezitím ochota Bulharska, Srbska a Maďarska zabezpečit tranzit plynu z Tureckého proudu „dráždí Brusel". Tyto plány se nelíbí ani USA. V listopadu ministr energetiky USA Rick Perry varoval vládu Viktora Orbána před pokušením připojit se k Tureckému proudu. Zdůraznil mimo jiné, že Rusko využívá plynovody, aby upevnilo vlastní kontrolu na úkor bezpečnosti a stability ve střední a východní Evropě.

A příklad Ukrajiny je v tomto smyslu příznačný. Autoři si také vzpomínají na „plynové války" mezi Ruskem a Ukrajinou. Jak je známo, Rusko už několikrát zavíralo plynový kohoutek. Poprvé k tomu došlo v roce 2006 a pak o dva roky později. „Podle oficiální verze jde o peníze, protože Ukrajina se odmítala podřídit zákonům trhu a aktivně využívala statusu bývalé sovětské republiky, aby dostávala plyn za zvýhodněné ceny. Dnes probíhá jednání o těchto hospodářských otázkách ve Stockholmské arbitráži," uvádí se v článku.