V roce 2014 jste sám podnikl na svém Harley-Davidsonu cestu do Petrohradu a do Moskvy. Co vás k tomu vedlo?

Tuhle cestu jsem si spojil s evropským srazem značky Harley-Davidson v Estonsku, který se v tom roce konal. Řekl jsem si, že když už jsem od Ruska jen takový kousek a již 2000 kilometrů od domova, tak by to za to stálo. Navíc to bylo v době, kdy jsem si začal uvědomovat sílu mediální masáže mainstreamových médií. Začínal jsem cítit, že nám předkládané informace směřují pouze jedním směrem. I z toho důvodu jsem se rozhodl, že chci poznat onu zemi, o níž se tehdy začínalo nejvíce mluvit.

Jaká jste měl před cestou očekávání? Těšil jste se? Podporovalo vás vaše okolí?

Když jsem poprvé vyslovil nahlas myšlenku, že chci do Ruska na Harleyi, a klidně i sám, tak od širokého okolí jsem si vysloužil několik přízvisek: sebevrah, blázen, dobrodruh. Nebyl asi nikdo, kdo by mě plácl přes rameno a řekl: Hele, dobrý nápad. Jeď. Bude to stát za to.

Byla to výzva. Bylo mi řečeno, že se tam přepadává, krade, jací jsou ti ruští bubáci strašní a jestli chci přijít o krk, nebo motorku, tak ať jedu. „Pokud se chceš vrátit v černém pytli, tak vyraž."

Až takhle daleko to došlo?

Ano, až takové to bylo. Nebylo nikoho, kdo by do Ruska takto cestoval. Respektive já osobně o nikom takovém v té době nevěděl. Češi vesměs cestují do Itálie, Chorvatska, Řecka, Francie, a navíc ještě autem nebo letecky. Jet do Ruska, sám a na Harleyi vypadalo tím pádem jako čisté šílenství.

To máte pravdu, Češi sami sebe už téměř automaticky považují za hrdiny jen za to, že do Ruska přijedou…

Cítím, že se situace trochu začíná uvolňovat, Rusko už dávno není Sovětský svaz, ovšem ve své podstatě je vztah k Rusku nadále zarytý. Nehledě na to, že v té zemi je obrovské množství míst, které stojí za to navštívit. Mě už moře dnes příliš neláká. Tohle bylo o to větší dobrodružství, že jsem byl na motorce a ještě sám. Ke všemu na motorce, která již sama od sebe budí pozornost vzhledem i zvukem.

Fanoušci Harleye drží při sobě. Vzbudil jste mezi českými příznivci této značky pozornost?

Pozornost jsem určitě vzbudil díky tomu, že jsem se rozhodl vydat sám. Nejprve byla myšlenka, že se mnou pár lidí pojede. Nakonec z toho sešlo. Po zmíněném srazu v Estonsku, kdy už jen ona cesta na sraz bývá náročná — toto bylo ještě navíc. Bylo to náročné časově a fyzicky. Já už ale jsem takový, že dokážu sednout na motorku a jet celý den. Cestou zpět jsem za den přejel dvě časová pásma a díky tomu jsem jel skoro pořád za světla 18 hodin v kuse. Navíc, když už někam jedu, musím vidět nejlépe všechno, takže po dvou dnech v Rusku jsem už měl i puchýře na nohou. Nebyla to sranda. Chvílemi to bylo už „na hraně", když jste jedno ráno v Moskvě a druhý den odpoledne na harleyářském srazu u Humpolce v Česku.

Došlo i na obdiv, samozřejmě. Nicméně byli i lidé, kteří se mě před cestou ptali, co tam budu dělat, že by Rusko rozhodně jeho návštěvou nepodporovali a opakovali mi svá vnitřní přesvědčení, včetně toho, co slyšeli v médiích.

Co vás během cesty zaujalo? Jaký máte nejsilnější dojem?

Nejvíce mě překvapila monumentálnost památek, sama velikost, množství bronzu, zlata a mramoru, panenská příroda. Ale i úcta k památkám samým. V Petrohradu jsem byl u památníku vítězství… Byl jsem tam na Den Ruska (12. června), v městě byly připravené mohutné oslavy. Z Rusů je cítit patriotismus, to se mi líbí. Drží si svoji kulturu a tradice. Jsou to pro mne přesně ty hodnoty, kterých se dnes evropské národy, bohužel, samy pomalu vzdávají a příliš otevřené schengenské hranice to celé jen urychlují.

Líbilo se mi, že se nepodbízeli turistům a nápisy v obchodech mají ve svém jazyce. To samé v restauracích. Na druhou stranu mě to rozčilovalo na hranicích, kdy jsem dostal v azbuce formulář a nikdo se neptal, zdali tomu rozumím… Prostě to nějak vyplňte a hotovo.

A negativní dojmy?

Z cesty na mě nejvíce negativně působila neochota lidí. Když jsem si chtěl udělat nějakou fotku a požádal někoho o vyfocení, tak mě často odmítali jako nikde jinde. Když jsem přejel hranice, tak jsem potkal skupinku ruských motorkářů. Sice jsem nevěděl, odkud jsou, ale díky tomu, že byli ve skupině, se tvářili jako hrozní drsňáci a s motorkářským pozdravem si hlavu nelámali. Zda to bylo tím, že jsem měl na své mašině hrdě přidělanou vlající českou vlajku, to netuším.

Na druhou stranu se mi pak stala úplně opačná příhoda — něco, co se mi ještě nikdy nestalo. V Moskvě jsem zastavil na semaforu a vedle přijel motorkář a ťukl do mě z ničeho nic rukou jako ve filmu Divočáci (režie Walt Becker, 2007), kde si kamarádsky ťuknou pěstí… Zastaví se, usměje se a nemusíte ani nic říkat, rozumíte si. To se mi nikde jinde nestalo. To byl až bratrský přístup.

V tomto na mě Rusko působí jako země velkých kontrastů. Na jedné straně nepříjemní, arogantní jedinci. Na druhé straně by se lidé i rozdali.

Pro zajímavost musím říci, že videa na internetu o ruském provozu na silnicích, jsou pravdivá. Šoféři si prostě jezdí po svém. Během cesty jsem předjel kamion. Pršelo, neviděl jsem pořádně před sebe, každý motorkář ví, o čem mluvím. Tím jsem zřejmě zranil ego kamionáře, protože se rozhodl, že mi to s tím svým kolosem s návěsem zase vrátí a předjede mě. Nehledě na to, že přede mnou byla kolona aut, on to tam prostě nacpal. S ohledem na svůj život a své zdraví jsem následně předjel jeho a celou kolonu. Plná čára na silnici v tu chvíli byla pro mne to nejmenší riziko.

Předjíždějí vás zleva, zprava. Musíte se tomu přizpůsobit — být rychlejší než oni. S předpisy si Rusové příliš hlavu nelámou. Já vždy na semaforech všechny předjel a byl klid. Po prvním dni v Petrohradu jsem již chápal, jak mám jezdit.

Plánujete další cesty na východ od Česka? Konzultoval jste nějaké své kamarády, kteří se připravovali na podobnou cestu?

Po cestě v následujících letech jelo několik kamarádů se skupinami. Já bych se na některá další místa určitě rád podíval, ale jsou to jen sny. Rád bych třeba dojel až do Vladivostoku a Transsibiřskou magistrálou se následně vrátil zpět. Je to skoro přes půl planety. Rusko je skutečně velká země a je dobré poznat ji na vlastní kůži. Svobodně, v sedle motocyklu mé oblíbené značky…

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce