
Von der Leyenová připomíná, že i když hlavní úkol NATO spočívá v zajištění bezpečnosti svých členů, nebyla to nikdy ryze vojenská organizace. Je to také politický svazek, v jehož rámci jsou státy odhodlány bránit svobodu, společné dědictví a civilizaci svých národů, které jsou založeny na principech demokracie, svobody člověka a právního státu.
Dnes jsou tyto principy pravidelně testovány — konkrétně jde o ruskou agresi ve východní Evropě, čínské aktivity v Jihočínském moři a vývoj jaderných zbraní v autoritářských zemích. Tímto způsobem se země, které se postavily světovému řádu, snaží změnit či podkopat demokracii a prosperitu, které převládají od konce 2. světové války.
„Schopnost NATO měnit své priority a strategie umožní alianci obstát ve zkoušce časem," píše německá ministryně do NYT.
A výsledek je zřejmý. Evropské státy NATO nejen, že zvýšily své vojenské výdaje, ale také posilují armádu Severoatlantické aliance dalšími vojáky. NATO například zvýšilo počet vojsk ve východní Evropě, hraje aktivní úlohu v přípravě bezpečnostních sil v Iráku a v boji proti terorismu.
„Pokud jde o splnění tří hlavních úkolů, tedy zajištění kolektivní bezpečnosti, urovnání krizí a udržování partnerství, pak je NATO nenahraditelným strukturálním prvkem mezinárodního řádu, který hájí svobodu a mír," prohlásila Ursula von der Leyenová.
Podle ministryně navíc tato organizace zajišťuje „zvláštní emocionální spojení" mezi Evropou a Amerikou. Pro Německo je Severoatlantická aliance těsně spojena s pádem Berlínské zdi. Kromě praktických výhod, jak píše politička, má tato organizace význam i sama o sobě, poněvadž zajišťuje spolehlivost v dnešním nespolehlivém světě.
Velký význam má podle ní i skutečnost, že EU začala podnikat významné kroky k posílení své vojenské síly, jelikož posílení NATO je v zájmu bezpečnosti všech členů organizace. Především bude těm, kteří odporují mezinárodnímu právnímu řádu založenému na zákonu, jasné, že jsou státy Severoatlantické aliance připravené a ochotné bránit naše území, náš lid a naši svobodu, píše Ursula von der Leyenová ve svém článku pro deník The New York Times.