„Podobná kritika není s to vzít v úvahu četná ponaučení ze 40 let bojových operací USA na Blízkém východě. Vychvalovaná americká přítomnost ne vždy formuje politickou orientaci a strukturu společnosti. Očividnými příklady toho jsou Irák a Afghánistán," upozorňuje analytik.

Podle Ahmadiho názoru Američané rovněž nedokázali ovlivnit chování stran během výpravy do Libanonu. Nepodařilo se jim změnit ani zahraničněpolitickou orientaci Íránu i přesto, že tato země žila v poměrně těsném vojenském obklíčení po několik desetiletí.

Názor, že USA mohou využít své kontroly nad severními oblastmi Sýrie, aby zformovaly poválečný stát a vyhnaly Teheránem podporované skupiny, byl vždy jen teoretickou myšlenkou bez konkrétního akčního plánu. Víc než to: je třeba počítat s tím, že četné proíránské síly se skládají ze syrských občanů, zdůrazňuje autor článku.

„Je dost pravděpodobné, že Damašek a jeho spojenci budou pracovat na zajištění bezpečnosti ostatní části země a čekat na odchod Američanů. Jednoduchá skutečnost, která se stala určující pro značnou část konfliktu, spočívá v tom, že takové státy, jako jsou Írán a Rusko, mají více životně důležitých zájmů v Sýrii než daleká supervelmoc," soudí analytik.

Někteří lidé ujišťují, že „strategie ústupu" ze Sýrie bude mít za následek chaos a růst extremismu jako v případě stažení amerických vojsk z Iráku. Novinář listu The New York Times David Sanger opakuje důvod Bushovy administrativy a píše, že rozmístění vojsk na Blízkém východě je klíčovým prvkem, který brání teroristům v tom, aby se dostaly na americký břeh.

Avšak „nekonečná vojenská okupace" velkého území na Blízkém východě nezachrání USA před bojem s teroristy nebo chaosem. Velké množství skupin včetně Hizballáhu, Tálibánu a Al-Káidy načerpaly síly nebo se dokonce zformovaly pod nosem amerických vojáků a námořních pěšáků, tvrdí autor článku.

Rozvážnější kritika se týká uspěchanosti, s níž bylo přijato původní Trumpovo rozhodnutí, a nedostatku strategické kontroly. Odpůrci prezidentovy iniciativy poukazují na to, že stažení vojsk má probíhat postupně, aby se na to mohli spojenci připravit, aby nebylo zmařeno protiteroristické plánování.

„Je těžké říci, jaká právě bude v konečném důsledku americká politika v Sýrii, kdy odtamtud americké ozbrojené síly odejdou a odejdou-li vůbec. Ale každá politika bude s velkou pravděpodobností nedostatečná, když nebude brát ohled na historii amerických vojenských intervencí v tomto regionu," uzavírá Alireza Ahmadi.