V průběhu hromadných protestních akcí demonstranti požadovali, aby se skoncovalo s korupcí. Také se snažili získat více možností ve svých vlastních zemích a vystupovali proti tzv. bratříčkování, podvodům a byrokracii.

Hněv protestujících stačil k tomu, aby bylo svrženo několik autoritářských vládců a vážně ohrožena moc několika dalších.

Ve většině arabských zemí ale neskončilo arabské jaro vytouženými reformami. Povstání vedla k válce a chaosu v regionu.

Boj syrského „diktátora" Bašára Asada o zachování moci ve vlastních rukou však pomalu končí. Kvůli občanské válce však již není možné zemi znovu sjednotit a navrátit ji do stavu, v němž byla před konfliktem. Statisíce mrtvých a miliony lidí, kteří se už nevrátí do svých domovů. Sýrie byla „z rozmaru cizích velmocí" rozdělena na části. Navíc v některých částech země nezačnou obnovovací práce ještě v průběhu několika let, píše se v článku.

Také mnohé další země, jichž se arabské jaro dotklo, nemají příliš růžové vyhlídky.

Jediným úspěšným příběhem se stala „kolébka" těchto protestů — Tunisko. Brzy po smrti Buazízího a začátku hromadných demonstrací v zemi uprchl autoritářský prezident Zín Abidín bin Alí do Saúdské Arábie. V článku se uvádí, že jeho režim vystřídala demokracie, která, i když trpí teroristickými útoky a má ekonomické problémy, i nadále zůstává jakousi nadějí pro pokrokové intelektuály a aktivisty v celém regionu.

The Guardian závěrem podotýká, že na rozdíl od autoritářských režimů, přežily země s monarchickou formou vlády (Maroko, Bahrajn a Jordánsko) arabské jaro mnohem lépe. To ale nemění nic na tom, že i tyto země musely dělat určité ústupky a dosud pociťují následky arabského jara. A samovládci zemí Perského zálivu, včetně Kataru, Spojených arabských emirátů (SAE) a Saúdské Arábie, potlačili i ty sebemenší projevy protestů a nesouhlasu, píše The Guardian.