17. listopadu se v moskevské designové továrně a kulturním prostoru Flakon odehrál první ročník festivalu Monarchie na počest následnických států Rakousko-Uherské říše. Urbanistický utopistický festival, jak ho pojmenovali organizátoři, se zaměřil nikoliv na jedinou zemi, ale na kulturu, historii a moderní tendence současné České republiky, Rakouska, Maďarska a Slovinska.

S nápadem přišla tisková mluvčí festivalu Jekatěrina Antoškina, její myšlenku podpořil atašé kulturních záležitostí Maďarska Šantor Kozlov. Ke ztvárnění nápadu přispěli organizátoři festivalu, kterými je České kulturní centrum (Český dům), Maďarské kulturní centrum, Slovenský institut, Rakouské kulturní fórum a Velvyslanectví Slovinské republiky.

Návštěvníci si zejména mohli prohlédnout a pořídit si oblečení od české módní návrhářky Moniky Drápalové, která představila svou kolekci Básně, navštívit grafickou výstavu Andreje Totha Maďarské umění plakátů, ponořit se do pravé cimbálové hudby Beaty Mori z Budapešti a poslechnout si přednášky o architektuře Vídně a Budapešti.

Součásti festivalu bylo i filmové promítaní od českého režiséra a herce Jiřího Stracha, který se festivalu zúčastnil a dovezl film Anděl Páně 2. Po skončení filmu zazněla jeho přednáška a diskuze na téma Česká filmová pohádka včera a dnes, která měla mnoho posluchačů. Při této příležitosti Sputnik hovořil s tímto slavným filmovým tvůrcem.

Dovolujeme si vám představit dvoudílný rozhovor, ve kterém se Jiří Strach dotknul témat nejen české filmové tvorby, ale také žhavých sociálních a kulturních témat společenského vývoje Evropy.

Pane Strachu, jak se vám líbí na dnešním festivalu a celkově v Moskvě?

Byl jsem velmi překvapen, že na setkání Visegrádské čtyřky u výročí monarchie se bude promítat mé dílo Anděl Páně. Pak jsem si uvědomil, že za poslední dlouhou dobu je to jediný film, který má titulky v ruštině. Tady se dostáváme k takové krásné věci. Jsme Slované, národy, které si stojí hrozně blízko, vlastně v kulturní vzájemnosti, máme jakýsi blok. Asi nad námi někdy visí ta přiblblá globální politika. Já ale na tu globální politiku kašlu. Pořád mě baví ten kontakt face to face, člověk k člověku. Ať se tam oni hádají, zvolení pánové, ale žádné sankce, ať už od Evropské unie do Ruska nebo z Ruska k Evropské unii, mě osobně nezakážou přijet sem a být s vámi.

V čem souvisí váš film s tématem Monarchie?

Když opravdu zkoukneme pořádně film Anděl Páně, tak vlastně zjistíme, že ty stopy středoevropské až monarchistické tam jsou. Jedním z nich je vlastně ta tradice Svatomikulášská. Tuhle krásnou středoevropskou tradici nám pak ukradli Američané a udělali z ní Santa Klause. Takže je to vlastně taková paralela mezi Ježíškem a dětmi, někdo přichází s láskou a dobrotou a obdarovává děti. Je to vlastně něco, co leží v té středoevropské tradici, protože ta mikulášská tradice je jak u nás, tak i v části Rakouska, v Tyrolsku. Je důležité říct, že toho Svatého Mikuláše provází na té cestě obdarování anděl a čert. Anděl je tam jako symbol toho všeho nebeského a dobrého. Čert je symbol toho ďábelského, toho zlého v nás.

Co vás inspirovalo pro natáčení vánoční pohádky podle povídek Boženy Němcové? Nacházíte příběhy či příběhy nacházejí vás?

Na začátku byl scénář Lucie Koniášové, která našla u c pohádku, to byl vlastně pohádkový příběh: Jak anděl Páně se svatým Petrem chodili po zemi… Ten model, ten nápad, že někdo z nebe přijde na zem a těmi zázraky, tou nebeskou schopností, tou svatostí, tou Boží všemohoucností ovlivňuje nějaké dění na zemi, ten je původně Boženy Němcové. Pro mě je to samozřejmé, protože jsem člověk, který věří v Boha, jsem katolík, mě to dalo přesně tu příležitost udělat onu vazbu, ten humor, a najednou jsem věděl, o čem vyprávím.

Existují, podle vašeho názoru, jisté společné rysy u českých filmů? Jaké?

Jsme Češi a máme takový smysl pro humor, my se všemu smějeme, protože nám nic jiného také nezbývá. Jak jsme malá země v Evropě. Přes nás se vždycky valí (jiné národy — red.): jednou přijdou Němci ze západu, pak přijdou Švédové ze severu, pak přijdou v 1968 Rusové z východu. A my jak jsme malí, my se nemůžeme bránit těmto velkým armádám, ale musíme přežít. Jediné, jak přežít, je dělat si z toho legraci, ze všeho.

To znamená, že my jsme si začali dělat legraci v české kulturní tradici i z toho absolutního zla, z toho čerta, z toho ďábla. V českých filmech nikdy neuvidíte absolutně zlého čerta, ale uvidíte takového Švejka s rohy. Stejné je to i v tom Andělu Páně, protože jsem vyšel z té české kulturní tradice a udělal jsem toho vlastně čertovského Švejka. On už není absolutní zlo, ale je to takový pokladač banánových slupek. Když někomu dáte tu banánovou slupku na schody, tak on prostě po ní uklouzne. Ale dobře, je to takový žert.

Také je to ten Cimrman v nás. To, že my si vytvoříme nějakou iluzi, pohádku. Je to pohádka, ale pohádka pro dospělé. Ta nadsázka, to si myslím je ono specifikum. Pak samozřejmě k tomu patří formální rovina, aby to bylo výtvarně krásné. Kolikrát se to možná dotýká až kýče, někdy jen lehce. Ale to vůbec nevadí, protože ten divák to akceptuje.

S filmem Anděl Páně jste procestoval mnoho zemí Evropy. Všiml jste si odlišného vnímaní vašeho filmu mezi diváky?

Střední Evropa je zajímavá tím, jak je tam spousta kulturních tradic. Skoro každý region i v rámci jednotlivých států má svoji vlastní nějakou specifickou identitu. Vychází to samozřejmě z toho, že už minimálně z 19. století jenom samotné Německo bylo rozparcelováno na mnoho knížetství, státečků, jednotlivých identit. To znamená, že jedete 80 km v prostoru, kde Anděl Páně se svým čertem pokladačem banánových slupek funguje (jeho humor — red.). Následně ujedete dalších 80 km a najednou tomu filmu už nikdo nerozumí, jeho humoru.

Dnes jsme promítali Anděl Páně 2, to znamená, že předtím ještě byla jednička, první film. AP1 jsme natočili před 11 lety. V Čechách právě pro ten humor byl film velmi úspěšný. Je to pohádka natočená na sněhu. A když je něco na sněhu, už jen proto, že je to v bíle krajině, je to vždycky krásné. Protože vždycky ta bělost sněhu zakryje tu špínu našeho světa. My jako diváci po tom toužíme, po té čistotě světa. Aspoň mít tu hodinu a půl iluze, že svět je krásný a bílý. A v tomto ohledu Anděl Páně připomíná mnohem slavnější českou pohádku, kterou určitě znáte, jmenuje se Tři oříšky pro Popelku. Pohádka byla natočena někdy v roce 1987 a já když jsem v roce 2005 natočil Anděl Páně 1, tak jsem byl takový pyšný a nafoukaný. Myslel jsem, že se to prodá, stejně jako ta Popelka, do Německa a všech západních zemí a budu bohatý.

Dopadlo to tak, že jsem potkal jednoho Čecha, který v roce 1968 emigroval do Německa. On ten film viděl a říkal: „Člověče, tohle do Německa neprodáš. Tomu tam nikdo nebude rozumět." Ptal jsem se proč. On říkal, protože to je kulturně jiný. Měl pravdu. Celý ten anglo-sasko-americký prostor, pro ně čert není náš český čert, pro ně je to prostě absolutní faustovské zlo a to absolutní faustovské zlo nesnese žerty. Jel jsem to promítat do Berlína, film, kterému se všichni v Česku smáli. V Berlíně v sále sedělo 50 německých babiček a ony se nesmály. Oni ti Němci nemají moc smysl pro humor.

Natáčel jste i úspěšný kriminální seriál Labyrint, i drama a komedii Vrásky z lásky, i komedii Osmy, četné filmové pohádky. Jaký žánr filmu je pro vás nejvíce atraktivní?

Mě baví střídat žánry, protože je to jako kdybyste celý život měla jíst jenom svíčkovou nebo boršč. Taky se jí přejíte. Jednou si dáte boršč, pak si dáte řízek, pak si dáte něco jiného a máte to pestré. Stejně to mám já v těch žánrech. Já si natočím pohádku, pak Vrásky z lásky, pak si odskočím k mysterióznímu dramatu, abych se pak vrátil po letech k pohádce. Baví mě to. Já si dokonce myslím, že je třeba umět žánry všechny. To je jako být dobrý kuchař, který umí udělat jak italskou kuchyni, tak francouzskou, ale tak ještě něco jiného. Když kuchař umí jen řízek nebo knedlík, tak co s tím? Mám takový vzor v Milošovi Formanovi, který vám na jedné stráně natočí Hoří, má panenko, ale pak natočí Amadea, pak natočí Přelet nad kukaččím hnízdem, a pak natočí Vlasy. Ty filmy jsou tak rozdílné žánrově a přesto jsou všechny skvělé. V tomto je mi Forman velkým vzorem. Žánr je jenom forma, jsou to takové šaty, do kterých něco zabalíte. A já se vždy ptám, co v těch šatech je. A tam musí být u filmu vždy emoce. Emoce na vás přeskočí jenom z dobrého příběhu. U toho pláčete, u toho se smějete, u toho se bojíte, cokoli, jakákoli emoce tam je. A jestli ten příběh je sci-fi nebo romantická komedie, je mi úplně jedno.

Co říkáte na soudobý trend multikulturalismu?

Obecně si říkám, že vlastně jednotlivé národní identity v Evropě jsou tak jedinečné, že žádný multikulturalismus, tak dneska preferovaný a tak dneska vyzdvihovaný, nemá šanci na život. A to při všech internetech a se vším sdílením, které máme. Pořád tady zůstává fakt, že my jsme Češi, oni jsou Číňani, tamhle jsou Rusové, tady kousek dál máme Němce. A ten kulturní multi-prostor se nedá takhle nařízením EU, nebo výnosem ruského prezidenta, spojit.

Jak se dá propojit kulturní jedinečnosti?

Jediný recept, který na to, je respekt a tolerance k jinakosti. Člověk to nespatří v našem evropském světě. Byl jsem před dvěma lety v Petrohradu. Přišel jsem si jako v úplně normálním evropském městě, jako kdybych byl v Paříži. Přijedu sem a nemám pocit, že bych byl v cizím světě. Ale člověk si to uvědomí, až když se dotkne jiných kultur, když jsem byl v Japonsku a v Číně. Představte si, že stojíte najednou v Pekingu. Musel bych být naprosto neempatický blbec, abych nevnímal tu rozdílnou kulturu. V tu chvíli mám dvě možnosti: bud‘ se budu chovat jako blbec a začnu jim tam říkat o našich kulturních specifikách naší identity. Budu říkat: „My děláme lidská práva tak, vy to děláte blbě, my máme kulturu takovou a vy máte nějakou starověkou. My žereme hamburgery a vy žerete rýži. Vy jste blbí."

To je první možnost. Nebo druhá možnost je, že se tam postavím a řeknu: „Vy jste ta naprosto jedinečná kultura, tradice. Nemusím já osobně, kdybych někoho poměřoval se svým světem, se vším souhlasit. Ale protože jsem do toho místa přijel jako host, respektuji to." Minimálně jejich domov, do kterého jsem přijel jako host, musím to respektovat. 

Humor vám jakoukoliv vážnou věc zjemní. Tuhle věc mě naučil český teolog, kardinál Špindlík. Říkal mi: „Všimněte si, jak totalitní režimy a jakákoliv totalita nesnese žerty." Tady se taky žilo za doby komunismu, ale když se podíváte do nacistického Německa, tak když jste udělali žert, vtip proti někomu, tak jste hned šli do vezení. Takže svobodu poznáme podle toho, že si v rámci ní můžeme dělat legraci. Ve svobodné zemi vás za to nikdo nezavře.

Nyní natáčíte psychologický thriller o tom, jak se mladý muž vrhá do náručí starší ženy. Jak probíhá proces natáčení? Proč si myslíte je toto téma relevantní?

My jsme dotočili film (ve středu — red.), teď se bude stříhat a někdy na jaře bude hotový. Ale je to pro mě veliké téma. Vůbec stáří je pro mě velké téma, proto jsem natočil Vrásky z lásky. Naše moderní společnost a naši mladí lidé mají tendenci to stáři odsouvat na druhou kolej. Oni prostě to staří nechtějí vidět, ono jim překáží, zdržuje je. Babička už je nemocná, tak šup, už se o ní nebudeme starat. Když se o ni budeme starat, už nebudeme mít čas letět k moři. Tak co s tou bábou uděláme — šupneme ji do LDN (léčebna dlouhodobě nemocných). A dneska ten egoistický postoj, to je problém ega. Dneska je člověk obecně postavený na tom „já, já, já" a moje potřeby. Mimochodem, já a moje svoboda. Egoismus jako kráva, naprosto umanutá touha po svobodě. Svoboda má někdy nějaký limit. Svoboda by nebyla svobodou, kdyby se nemohla odrazit o nesvobodu v podobě nějakého nařízení. To jsou třeba dopravní předpisy. Když je červená, tak nesmíme přejít. Tady pozor, pán Bůh přece také limituje naši svobodu. On říká: nepokradeš, nezabiješ, nebudeš sprostý na rodiče. Nemohu být absolutně svobodný, protože se vždycky odrazím od mravnosti Boha. Zbaví mě svobody být svobodně hajzlem.

Další díl rozhovoru s Jiřím Strachem redakce Sputniku zveřejní v nejbližších dnech.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.