Jaká byla morálka rekrutů, které ročníky odcházely na frontu? Čteme-li Švejka, Čechům se vyčítá, že se do války moc nehrnuli. Na marodkách na nás pokřikovali: „Heraus — Simulant!"

Nejprve šli ti, co byli v prezenční službě. Ke konci války byli v Rakousku-Uhersku mobilizováni lidé od 19-50 let. Srovnejte to s nacistickým Německem, které mobilizovalo věkovou kategorii 60+ včetně…

Jak se dostali Čechoslováci do Ruska? Z jakého území?

Z východní fronty, resp. z jižní části. Zde bojovaly jednotky Rakouska-Uherska. Rusofilství u Čechů byla v těch časech poměrně jasná věc, poněvadž proč by měli bojovat proti bratrancům, proti Slovanům? Německé a rakouské zájmy se jevily jako cizí. Přebíhání tu bylo častější než na jiných frontách. Češi měli pocit, že v zajetí jim bude lépe. K hojnému přeběhlictví docházelo u Mladoboleslavského pluku a 28. pražského. Po celou dobu 1. světové války probíhaly tyto dezerce. Některé pluky byly pak posílány do Itálie, aby se těmto jevům zamezilo.

Jak se dařilo Slovanům v ruském zajetí? Prý byli posíláni i do Turkmenistanu, tehdejší periférie Ruska…

Někdy bylo zajetí vřelé — vojáci byli nakrmeni a napojeni — jindy drsnější, viz zajetí kozáckými jednotkami. Když se přežila první fáze, zajatci se pak dostávali do sběrného tábora v Dárnici u Kyjeva, kterým prošla většina přeběhlíků. Zde došlo na selekci dle národnosti a dalších kritérií. Slovani byli posíláni do evropské části Ruska. Dále na Sibiř, do Přímoří putovali Maďaři a zajatí Němci. Z těchto destinací byli zajatci transferováni na zemědělské a lesní práce, do průmyslu… Ti v zemědělství, ti se měli dobře, neboť život ve vesnici jim připomínal domov. Dokázali se domluvit, smysl práce jim byl vlastní. Zajetí mohlo být posléze jednodušší. Další se dostali na sever k Murmansku, kde se podíleli na výstavbě železnic. Zde jistě panovaly podmínky horší. Jiní se dostali do Taškentu. V carské armádě bylo ale hodně germanofilů, kteří se mohli dívat skrz prsty na všechny tyto zrádce přeběhlíky. Celkově zacházení bylo ale dobré. V Krasnodaru fungovali zajatci ve velkých fabrikách, ve zbrojním průmyslu. Všude se hodily zlaté české ruce.

Jak se formovaly jednotky?

Z krajanů, kteří tam žili a pracovali jako pivovarníci, učitelé tělocviku. Pozdější generálové Matěj Němec, Mikuláš Číla (dožil se 100 let, pozn.), byli původně sokolové.

To je Rusko tak lákalo? Jak to?

V Rusku byly velké rozdíly mezi městem a vesnicí, viz Moskva vs. periférie. Velká města byla srovnatelná s evropskými. Naši lidé se uplatnili obchodně, sokolové poskytli jakousi bratrskou výpomoc. Byli to lidé kvalifikovaní, také asi i dobře placení. V Rusku nás reprezentovaly firmy jako Laurin & Klement, Tuček… V Petrohradě měl Reimann zlatnictví na Něvské třídě; dodával zlaté předměty carskému dvoru. Část okolo Lucku, Dubna, Rovna — tam byly celé české vesnice. Výše zmínění zaváděli do Ruska nové postupy. V zemědělství šlo o hnojení, týkalo se to pěstování chmele. Našinci požívali daňové úlevy, založili Českou družinu, nakonec vznikl i armádní sbor. Když Čechoslováci podali žádost o formování dobrovolnické jednotky, psal se rok 1914. Motivace byla ta, že se nechtěli vracet do Rakouska, kde dostávali povolávací rozkazy, výzvy k návratu. V Rusku už nasákli jinými myšlenkami. Další motivací bylo, že chtěli ukázat loajalitu carovi, pořád to byli cizí příslušníci na území ruského státu. Car přání Čechů vyhověl; Polákům se něco takového v rámci Ruska nepodařilo. Do Kyjeva přišlo na 800 starousedlíků, aby se začali vojensky organizovat. Krajané nejprve rukovali do ruských jednotek. Pokud byli zraněni, pak nacházeli místo již v Čs. družině, dále u čs. pluků. Významnou posilou byli tzv. volyňští Češi, společně s nimi pak právě čeští zajatci. Ti, co poprvé doplnili stavy našich jednotek, získali přízvisko „novodružiníci". Krajané vytvořili navzájem konkurenční Moskevský, Kyjevský a Petěrburský spolek. Ještě chyběla integrační myšlenka. Teprve roku 1916 došlo k intenzifikaci: carská armáda uvěřila v efektivitu českých vojáků. Sáhlo se proto do zajateckých táborů pro další posily. Rozšířením družiny vznikly dva pluky, dále brigáda. Československá formace v Rusku rostla. Započatý proces byl v plném proudu.

Co carská tzv. „stavka" (generální štáb) plánovala pro Čs. družinu?

Čeští vojáci byli původně tipováni jako překladatelé, jako určitá spojka při bojích na území se slovanským obyvatelstvem. Věřilo se, že se obsadí Slovensko, pak že dojde na Rakousko. Když Čs. družina odešla koncem října 1914 na frontu, Češi se rozdělili po četách a byli rozhozeni po celé ruské armádě v jejích jednotkách. Když se průnik carských vojsk nekonal, na Čechy se už nepohlíželo jako na perspektivní propagandisty, kteří měli agitovat proti Rakousku. Nyní se naopak věřilo, že by mohli být efektivní v rozvědce. Vyfasovali rakousko-uherské mundúry a chodili opravdu na průzkum. Uměli řeči, uměli česky a rusky, také německy. Mnoho lidí znalo maďarštinu a polštinu, mnozí měli zkušenosti z rakousko-uherské armády. Chápali mentalitu Rakousko-Uherska a jeho ozbrojených sil. Dovedli číst mapy. Čechoslováci byli za službu hodně vyznamenáváni medailemi sv. Jiří, řády Stanislava, sv. Anny atd.

A ruská revoluce?

První revoluce — svržení cara — následný chaos. Armáda impéria se bortila. Z vojáků byli najednou občané! Carská armáda se začala postupně rozkládat. Jsou to všechno neblahé vlivy, které vyvrcholily další revolucí. V armádě musí být totiž demokracie takříkajíc odsud posud. Armáda prostě potřebuje řád a pořádek. Vojáci najednou mohli hlasovat, zda budou vůbec poslouchat velitele. Kerenský byl sice dobrý řečník, ale nedokázal přesvědčit celou frontu, že je třeba bojovat. Ruský systém se v ten moment možná zlepšil, armáda však zhoršila. Čs. legie v únoru dál pokračovaly v tom, co měly za úkol. Jenže se začaly dostávat do rozporu s ruskými jednotkami, které už nebyly naladěny na bojování. Přišla chvíle „Kerenského ofenzivy". Naše brigáda se dokonce rozhodla, že půjde kompletně do první linie a do útoku. Situaci začaly naleptávat rady — tzv. sověty, které vytvořily duplicitní vládu k té Prozatímní. Naši vojáci nevnímali sověty jako své velení, byť měly sověty původně i pozitivní vliv: zřizovaly kantýny, čtenářské kroužky. Teprve v této době se čeští legionáři kompletně sloučili, načež byli z Ternopilu převeleni ke Zborovu. Cílem ruské jarní ofenzivy bylo dobýt Lvov a pokračovat dál. Naše brigáda prorazila tři pásma rakouské obrany a pronikla do týlu. Ruská armáda ale nevyužila úspěchu Čechoslováků pro další ofenzivu. Rakousko-Uhersko naopak zahájilo protiútok. Naši vojáci kryli ústup ruské armády, evakuaci skladů, ustoupili pěšky k Polonnému (Полонное), ke Kyjevu a Žitomyru. Tam se soustředila brigáda. Otevřela se stavidla pro doplňování. Prozatímní vláda dala tomuto všemu zelenou. Po Zborovu tu už máme Čs. armádní sbor složený ze dvou divizí. Šlo již o organizovaný samostatný celek. V této situaci zastihla legionáře druhá ruská revoluce neboli geniálně připravený puč. Jak vypadal dobový kontext? V Rusku se dralo k moci několik proudů a zase se ukázalo, že demokracie je v praxi složitá.

Jak čs. legionáři uvítali jednání o brestlitevském míru a vystoupení Ruska z války (ruskou kapitulaci)? Rusko muselo obětovat značná teritoria a zavázat se, že nebude na svém území udržovat vůči Německu a Rakousku-Uhersku nepřátelské jednotky, v tomto případě naše legie.

Naši, kdyby se dostali zpět do Rakouska-Uherska, by riskovali kriminály, obvinění z vlastizrady… Jenže Rusové nechtěli už dále bojovat, car byl mezitím sesazen, v továrnách se stávkovalo… Sověty agitovaly za mír, bolševici slibovali konec válečných útrap, slibovali rolníkům půdu, chléb, právo národů na sebeurčení, získávali výhodu v radách, kterým se tedy říkalo „sověty". Paradoxně se toto všechno nehodilo myšlenkové linii, již sledovaly naše legie. Ostatně ani mezi bolševiky nebyl jednotný názor, zda takto z 1. světové války vystoupit, resp. za takto vysokou cenu — viz spor Lenin vs. Trockij. Dříve než sovětská delegace uzavřela mír s Německem a Rakouskem-Uherskem, Ukrajinci usilující o samostatný stát udělali totéž, ale dříve. A to byla eminentní hrozba pro čs. legie. Legiím se vydaly pokyny k evakuaci! Začal tak jejich exodus z Ukrajiny už v únoru. V březnu 1918 se Němci dostali do Kyjeva a začali ohrožovat legie. Paralelně s tím vším tu působil ukrajinský bolševický revolucionář Ovsejenko se svojí armádou. Situace nepřehledná.

Tak nějak o tom píše Michail Bulgakov v jeho „Bílé gardě" (Dnech Turbinových), že to byl chaos.

Ano, je to tak. Ukrajina umožnila vstup Němcům na své území, chtěla tím zatlačovat sovětské bolševiky. V této situaci naše jednotky ustupují dále na jihovýchod. Divize v Dárnici (Дарница) rovněž dostala pokyn k evakuaci. Začaly se shánět vagóny a vlaky. Důležitý byl i železniční uzel v Bachmači, kde jsme bojovali po boku Ovsejenka a jeho tzv. rudých gardistů (bitva u Bachmače, březen 1918). Jinak po revoluci se naše jednotky ocitly pod francouzským velením. Mělo se tím upevnit jejich postavení. To proto, aby získaly dohodový status, tím se mělo snížit riziko, že se naše legie dostanou do zajetí Němců a Rakouska-Uherska. Uvažovalo se, že se budou evakuovat přes Archangelsk. Jenže tam blízko Petrohradu byli už Němci. Proto v úvahu připadala cesta až přes Vladivostok. Když se legie dostaly na Transsibiřskou magistrálu, sovětští představitelé již měli mír s Německem. Podmínkou bylo, že se vymění zajatci mezi Německem a Ruskem. Jak jsme již o tom hovořili, bylo tu pro nás riziko, dokonce i pro naše dřívější starousedlíky v Rusku — hovoříme o těch našich krajanech, kteří se před vypuknutím 1. světové války nevrátili do Rakouska-Uherska. Část legionářů se dokonce přidala k bolševikům, viz spisovatel Jaroslav Hašek, tvůrce Švejka.

Bolševici tedy nevěděli, jak naložit s legiemi? Zda je vrátit Rakousku-Uhersku jako zajatce, nebo zda je použít proti vnitřní opozici?

40 000 chlapů byl „problém". Vymyslelo se, že se z legií stanou „civilisti", že pojedou přes Vladivostok a budou mít minimum zbraní. Nemělo jít o vojenský kontingent, aby se neporušoval brestlitevský mír. V Rusku se už schylovalo k občanské válce. V Penze měli legionáři odevzdat zbraně (duben-květen 1918). Potíž byla v tom, že po téže magistrále se z východu na západ rozjely vlaky s německými zajatci. V té době se již útočí v Evropě na Paříž. Němci potřebovali porazit Francii s Anglií dříve, než přijdou Američané. Vlaky s čs. legiemi byly po cestě zastavovány, protože ony německé měly přednost. Místní spekulanti se zbraněmi se snažili zbavit legionáře zbytku munice. Legionáři museli čelit bolševické agitaci. Trockij uvažoval, jak získat celou čs. jednotku pro sebe. To už se ale bohužel odehrál jistý „čeljabinský incident", což zradikalizovalo Čechoslováky: z vlaku se zajatci z východu někdo hodil kus železa mezi naše.

Legionáři se zase ozbrojili. Trockij dal příkaz bolševickým sovětům zařadit čs. legie do Rudé armády. Kdo by odmítl, měl být zařazen do táborů. Trockij nakonec vydal další příkaz, volal po okamžitém odzbrojení všech čs. legionářů. Kdo by byl přistižen s flintou v ruce, riskoval zastřelení. Následovaly incidenty ve Zlatoústu, Marjanovce, Irkutsku, kde byly napadány vlaky s legionáři. V bitvě u Lipjagi Čechoslováci porazili bolševiky, šlo o jakousi obdobu Zborova. Zajímavé je, že na straně bolševiků působili němečtí důstojníci (viz poručík Schmidt). Měli pomoci proti Čechoslovákům. Legie pak na čas ovládly Penzu, Samaru; v Samaře podpořily protibolševickou vládu (KOMUČ).

Kdy byla celá magistrála blokovaná?

To bylo v srpnu 1918. Masaryk byl mezitím v Americe spolu se svými „lobbisty"; čekali tam na něj krajané podporující legionáře, i ty v Rusku. Šlo o to, zda by mohlo vzniknout samostatné ČSR. 14 bodů prezidenta Wilsona původně počítalo s naší autonomií v rámci Rakouska-Uherska. Wilson nakonec podlehl svému ministerstvu zahraničí a začíná domlouvat s Japonci intervenci do Ruska. Toto rozhodnutí bylo umocněno zvěstmi o čs. legionářích na magistrále. V dané době legionáři neposlechli Masaryka jako svého předsedu Československé národní rady. Odmítli politické velení a vzali moc do vlastních rukou, rozhodli se vojensky probít do Vladivostoku, neposlouchali naše politiky. Wilson vsadil na Čechoslováky, aby Slované Slovanům (Rusům) deklarovali, že bolševismus není nejlepší cesta. Masaryk byl překvapen, když tento koncept od Wilsona vyslechl… Hlavním cílem bylo zabrzdit vlaky s německými zajatci z táborů na Dálném východu. USA souhlasily s intervencí 14 států do Ruska. Sami Američané neplánovali, že by překročili spolu s Japonci Bajkal. Během tohoto období se v Rusku objevuje 70 000 intervenujících Japonců! Došlo tudíž na vyvolání nedůvěry mezi spojenci. Na severu Ruska se vylodili Britové. Naši v červnu dostávají příkaz vytvořit protiněmeckou frontu v Povolží. Intervence nenabrala větších rozměrů, jelikož prosákly do té doby utajované informace, kolik bylo vlastně v 1. světové válce obětí. Lidé už nechtěli bojovat… Navíc vojáci sami hlásili, že Kolčakova armáda a jim podobné nebyly žádným zářným vzorem pro podporování. Naši se už chtěli vrátit do vznikajícího Československa.

Tedy nešlo jen o evakuaci? Šlo o vměšování do ruské (sovětské) politiky?

Natal moment, kdy se čs. legie zapletly do ruské občanské války. V daný moment jsme podléhali přání USA a našich spojenců. Za odměnu byla slibována budoucímu Československu nejen autonomie, ale přímo samostatnost. Legionáři souhlasili, že vytvoří protiněmeckou frontu. Tehdy došlo k přerušení evakuace přes Vladivostok a zapletení do ruské revoluce. Ufa, Belebej, Kazaň — zde působí legionáři. Měli také za úkol zabezpečit Simbirsk (Uljanovsk) atd.

Dá se tedy říci, že Čechoslováci prováděli na území Ruska vojenské operace?

Jednoznačně, viz obsazení Jekatěrinburgu, týden po zavraždění cara atd. Na podzim došlo k dalším bojům na Urale. Došlo k selhání bývalých carských generálů, kteří vytvořili lokální diktatury. Nakonec už nebylo rozdílu mezi rudým a bílým terorem. Takto vypadal konec roku 1918. Československé legie postupně ztrácely motivaci a bolševiků bylo čím dále více. Na jaře 1919 Čechoslováci už jen hlídali železnici proti rudým partyzánům. Poté došlo k roztržce s Kolčakem, kdy legionáři odmítli převážet jeho armádu vlaky. Bolševici se blížili k Irkutsku a místní dělníci začali stávkovat, nahrálo tomu chování Kolčaka ale i takových místních vládců jako Grigorij Semjonov.
Velká Británie ve své době odmítla zachránit ruského cara tím, že by jemu a jeho rodině poskytla azyl poté, co Prozatímní vláda cara sesadila, tedy ještě před nástupem bolševiků…

Je to všechno tak. Celkově řečeno, abychom podtrhli působení československých legií v Rusku: byl to boj legionářské armády proti bolševické armádě, na pozadí všech dalších akcí spojenců (Dohoda), na pozadí německých aspirací… Jde-li o naše legie, nelze dogmaticky říci, že skrz jejich působení nebylo poškozeno civilní ruské obyvatelstvo.

Mezi našimi došlo k deziluzi, když viděli, v co se zvrhlo bílé hnutí. Ve finále rudoarmějci vyjednávali s příslušníky československých legií. Došlo k dohodě o transportech do Vladivostoku. Dohodli se, že když legionáři vrátí Kolčakovo zlato (carský poklad), bude jim umožněno pokojně odjet za Bajkal a do Vladivostoku. Odsud lodě odvážely legionáře zpět do Evropy. Poslední Čech odjel na podzim 1920.

K paralele roku 1968: V Rusku nám různé politické tábory dodnes vyčítají, že tam naši legionáři zabíjeli, že údajně můžeme za smrt cara i Kolčaka. Zachovalo se mnoho deníků našich vojáků, proto víme, že takto by se historie neměla zjednodušovat.

Naši měli za ta léta k místním lidem (obyvatelstvu) vztah. Někteří legionáři spáchali sebevraždu, byli už s Ruskem spjatí, nechtěli žít jinak, respektive když si připustili, že by měli z Ruska nadobro odejít. Jiní si zas přivezli z Ruska manželky, což byl případ generála Číly. To, o čem hovoříme, je fascinující kus světové historie. Čechoslováci byli u toho, a i díky tomu poté vzniklo samostatné Československo — ČSR. Poslední legionáři, kteří se měli vrátit, přijeli do vlasti koncem roku 1920, tedy dva roky po skončení 1. světové války. Tím končí naše anabáze v Rusku. Naši vojáci napsali hodně zápisků do svých vzpomínkových deníků. Z tohoto hlediska máme mnoho materiálu, který by mohl být významný pro ruskou historiografii. Mimochodem pomník našim legionářům byl ve Vladivostoku zbudován již roku 1918 a přetrval tam i sovětské období. Naše obec přispěla k jeho opravám. Tedy onen pomník tam vždycky stál. K roku 2020 bychom rádi, aby se v Rusku objevily pamětní desky se jmény padlých legionářů v Rusku. Rádi bychom k tomu přispěli. Nedívejme se na to dnes politicky. Koukněme se na to z té lidské stránky. Vojáci všech válčících stran by po 100 letech mohli konečně klidně spát.
Děkujeme za rozhovor

POZNÁMKA:

Svatojiřské barvy jsou dnes na Ukrajině zakázány. Přitom se jedná i o vítězné barvy ve 2. světové válce, kdy sovětský lid spolu s protifašistickou koalicí spojenců porazil nacismus. Tenkrát byla součástí SSSR také současná Ukrajina a předci jejích nynějších obyvatel…

Názor autora se nemusí shodovat s názorem reakce