Charakter rozšiřování seizmických vibrací skrz vrstvy hornin, jak vysvětlují geologové, závisí na tvaru těchto vrstev, na povaze jejich vzájemné interakce či na tom, jak jsou orientovány. Právě to umožní odhalit jejich strukturu, směr proudění hornin, a dokonce i jejich chemické složení. Lze díky tomu také pozorovat, jak rychle a jakým způsobem prochází „ozvěna" zemětřesení těmito zónami.

Mariánský příkop je považován za tzv. subdukční zónu, což je část litosféry, kde se jedna vrstva mořské kůry „vnoří" pod jinou desku, která na ni napadá. Vědci se už dlouhou dobu zajímají o další osud této hmoty — konkrétně, kolik se jí dostává do hlubinných vrstev zemského pláště a která část se téměř okamžitě navrací v podobě sopečných výbuchů a chrlení magmatu, ve středně-oceánských hřebenech a takzvaných ostrovních obloucích.

Ukázalo se, že vrstva „klesající" kůry pod Marianským příkopem prakticky celá mířila do hlubinných vrstev zemského pláště a zachovala si svou strukturu i v hloubkách 50-60 kilometrů. Znamená to tedy, že se do hlubin Země dostává mnohem více mořských hornin bohatých na vodu a její sloučeniny, než se dříve předpokládalo.

Podle vědců za posledních milion let Mariánský příkop načerpal více než 79 milionů tun vody do hlubinných vrstev zemského pláště, což je zhruba 3x-4x víc než předchozí odhady.

Pokud tomu tak opravdu je, pak má voda, a sedimentární horniny s ní spojené, mnohem významnější roli v „oběhu" hornin v hlubinách Země, než se vědci domnívají. Podle Douga Wiense a jeho kolegů by měly další podobné objevy přinutit geology, aby přepracovali všechny teorie, které popisují proces výměny hornin mezi zemským pláštěm a kůrou planety.