Tehdejší Volyň se nacházela na severozápadu současné Ukrajiny, na hranici mezi Polskem a Běloruskem. Dnes leží na území Rovenské, Žytomyrské, Ternopilské a Chmelnycké oblasti na Ukrajině.

Na Volyňské Čechy se naposled zavzpomínalo letos v červenci u příležitosti 75. výročí tragických události v Českém Malíně. 13. července roku 1943 se tato obec stala místem hromadné vraždy obyvatelstva německými oddíly. Celkový počet zahynulých během válečné tragédie je stanoven na 400 osob, byli mezi nimi děti, ženy a staří lidé.

Samotný příběh Volyňských Čechů je ovšem slavný a důstojný. Jak uvádí zdroj základních informací na stránkách Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel nedostatek půdy v rodné vlasti a snaha lepšího uplatnění včetně germanizačního tlaku táhlo české obyvatele do zahraničí. Největší podíl na vystěhovaleckém plánu měl František Palacký, který se v roce 1827 účastnil 27členné české delegace na Všeruské etnografické výstavě v Moskvě a projednával s vládou cara Alexandra III. možnosti imigrace Čechů do Ruska.

František Přibyl ze schwarzenbergských panství pak podnikl kroky k realizaci tohoto záměru, když se dozvěděl o možnosti nákupu lesů a půdy ve Volyňské gubernii. Společně s bývalým učitelem Josefem Orlíčkem pak v roce 1968 koupili velkostatek Hlynsk v Rovenském újezdě o celkové rozloze 1797 ha a ve stejném roce se do rozděleného statku nastěhovalo 126 českých rodin.

Sputnik vám přináší rozhovor s paní Halinou Pavlicovou, volyňskou krajankou z Hlynska u Rovna, o příběhu její rodiny a nastěhování se zpátky po 2. světové válce. Pradědeček paní Pavlicové se nastěhoval do tehdejší Volyňské gubernie se svou rodinou čtyř synů a dcery, aby pomohl místním občanům nastavit hospodaření na úrodné zemi a zavést osvědčené zvyky Rakouska-Uherska v západní části Ruského impéria. V rozhovoru se dočtete o rozmanitých zážitcích z dětství a cestě do rodné vlasti.

Paní Pavlicová, co pro vás znamená původ „volyňská Češka"? Cítíte se být víc z Ukrajiny nebo z Česka?

Pokud jsme byli na Ukrajině, tak jsme se cítili jako Češi s velkým Č. Jeli jsme na Volyň, abychom naučili místní národ pracovat, protože v tom kraji byla bohatá půda, černozem. Mezi místními lidmi byly ještě cítit pozůstatky nevolnictví, neměli touhu pracovat na vlastní zemi, jelikož se cítili být ohrožení. Argumentovali to takto: „Co bude, když zítra zemřu, kdo sklidí mou úrodu." Místní si neuměli poručit a sváděli všechno na Hospodina. Když přišli Češi, zaměstnávali je do práce, aby si vydělali a uživili vlastní rodiny.

Existovala tou dobou diskriminace místních lidí vůči novým zahraničním přistěhovalcům?

Bylo to přátelství, neexistovala žádná diskriminace, brali jsme je jako lidi a oni nás taky. Spíše Ukrajinci s Poláky měli jistá nedorozumění.

V jakých tradicích vás vychovávali rodiče? Mluvilo se v domácnosti česky?

V rodině se mluvilo česky, za polské vlády jsme měli svoje české školy, a když přišli Sověti, zavedli ruské školy. Tehdy jsme měli dvě hodiny češtiny týdně a dál jen ruštinu. Když Češi odjížděli z Rakouska-Uherska, byli katolíci, ale měli jsme podmínku, že se konvertujeme do pravoslavné víry. Jakmile jsme víc poznali tuto víru, byli jsme velice rádi, že jsme na to přistoupili.

Paní Pavlicova dodává, že obyvatelstvo bylo velice různorodé, a proto již od dětství uměla plynule hovořit ukrajinsky, polsky a rusky (pozn. redakce: národnostní složení obce tvořilo 67 % Ukrajinců, 15 % Poláků, 12 % Židů a téměř 1,9 % Čechů).

Češi dovezli i vlastní školství a učilo se v národních českých školách, jejichž počet v roce 1890 přesahoval 30. Za doby vládnutí Poláků se Čechům povedlo zachovat svá práva na výuku a ve škole se přidaly polské hodiny. Pak s příchodem sovětské vlády se hlavním jazykem výuky stala ruština, ale čeština byla pravidelně vyučovaná také.

Pradědeček paní Pavlicové byl velký hospodář. Uvádí, že jeho rodina se dobře se zabydlela na Hlynsku. Každý z jeho synů po svatbě dostal 30 hektarů. Češi na Volyni zavedli pěstování chmele, tím velice rychle zbohatli, jelikož se dobře prodával a vyvážel se do celého světa. Platilo se zlatým rublem. Pěstovali také cukrovou řepu, poté postavili cukrovary, pivovary, chovali dobytek a pěstovali obílí. Tímto udělali hodně i pro Ukrajince. (pozn. redakce: podle zdrojů Češi na Volyni vybudovali a zanechali 16 pivovarů, 5 cukrovarů, 107 mlýnů, 27 velkých strojních dílen, 32 mlékáren a neověřené množství řemeslných dílen).

Kdy jste se stěhovali zpátky? Jak jste vnímala cestu zpátky do Československa?

Stěhovali jsme se zpátky na začátku roku 1947. Během války hodně volyňských Čechů šlo do Svobodovy armády (generál Ludvík Svoboda) a pomáhali osvobozovat stát s tím, že se tam budeme moct vrátit zpátky domů. Po skončení války se to dva roky vyřizovalo. Jeli jsme v nákladních vagónech. Čechům zůstal majetek v podobě zlatých rublů, i když měna propadla, hodnota zůstala, Takže to byla zásoba na nové začátky v Česku.

Proč jste se stěhovali zpátky?

Padlo v rodině rozhodnutí, že máme jet zpátky. Češi brzo zbohatli a po příchodu sovětské vlasti bylo hodně lidí vyhlášeno za kulaky. Kdo měl nad 50 hektarů, byl ihned zatčen a poslán na Sibiř. Měli jsme tehdy 30 hektarů půdy, takže naše rodina byla druhá na řadě.

Povedlo se vaší rodině rychle adaptovat? Čím vás po návratu podpořilo Československo?

Napřed se museli všichni Němci z pohraniční oblasti odstěhovat do Německa. Volyňští Češi obsadili německé vesnice. Každý dostal chalupu a pole. Na Volyni jsme byli zvyklí na černozem, tady jsme na poli museli pravidelně sbírat šutry, byla to úplně jiná půda.

Nastěhovali jsme se do bývalého německého pohraničí — město Kobylá nad Vidnavkou v Olomouckém kraji. Celá rodina se ale brzo přestěhovala jižněji na Moravu, kde jsme si koupili vlastní bydlení. Chodila jsem do školy v Litovli a Olomouci Pak jsem se seznámila s manželem a usadila se.

Uctíváte dnes své rodiště účastí na významných akcích spolků Čechů z Volyně?

Jezdili jsme pravidelně do Českého Malína, který Němci vyvraždili. Za doby války se nám povedlo jedno židovské dítě zachránit. Když přišel generál Svoboda, holčičku jsme mu předali a vycestovala do nově vzniklého Izraele. Po letech nás našla a přijela poděkovat tetě a známým, které se o ní starali. Měli jsme pravidelná každoroční setkání Svazu Volyňských Čechů. Obvykle se výročí spojovala s podzimní oslavou Dušiček, pronajímal se sál, připravovalo se pohoštění, pronášel se proslov a zazpívaly se i volyňské písničky.

Na tento dobrodružný příběh návratu Čechů by měla pamatovat i současná generace. Slavná historie českého národu by mohla pomoci nalézt jiný úhel pohledu na soudobou migrační krizi.