Napsala také o tom, jak byl vyhnán z profese, jak podepsal Chartu 77, vzpomněla i na jeho práci v samizdatu Lidových novin, jeho práci korespondenta v Indii, Pákistánu, Sovětském svazu, Vietnamu a Číně. Česká média také vyjmenovala odměny, včetně Medaile Za zásluhy, kterou Petránek před třemi lety dostal od prezidenta Miloše Zemana. Tehdy za převzetí medaile sklidil vlnu kritiky. Svým odpůrcům novinář odpověděl: „Já nebudu sloužit ani Klausovi, ani Zemanovi, jako jsem nesloužil i Havlovi, nechám si svůj názor."

Těžce nemocný Jan Petránek, který několik let hrdinsky bojoval proti rakovině, snášel další útoky, když ho média bičovala za sympatie k Rusku, protože se pokusil vysvětlit politiku prezidenta Putina. Ne, on nebyl slepým přívržencem Kremlu, ale snažil se být objektivní, což se však na pozadí celkového trendu českých médií zdálo jako zakázané. Moderní Rusko nebral černobíle, stejně jako dříve Sovětský svaz. Jan Petránek vzpomínal na práci v Moskvě, kde pracoval jako korespondent Československého rozhlasu, následovně: „Byly to dva nejzajímavější roky mého reportérského života. Měl jsem báječné kontakty. Třeba s vynikajícím arménským novinářem Grigorjanem, který měl styky v disidentských kruzích. Byl jsem na prvním představení dnes legendárního divadla Na Tagance, krátce jsem se setkal se Solženicynem, Erenburgem. Všichni ale byli ohromně ostražití."

Ze Sovětského svazu byl mimochodem Jan Petránek vyhoštěn a byl mu přidělen statut persona non grata za svůj článek o 50letém výročí říjnové revoluce. Do posledního dne, dokud měl Jan Petránek síly, vystupoval jako komentátor na radiu Sputnik. Nebál se, že vystupuje jako „agent Kremlu", proto vyjadřoval svůj názor a věděl, že jeho slova budou na našem webu zveřejněna bez úprav. Veterán české žurnalistiky o svém vyznamenání prezidentem Zemanem Medailí za Zásluhy Sputniku řekl:

„Mé pocity jsou dost smíšené, často totiž s prezidentem polemizuji. I tentokrát mezi námi došlo k jakémusi diplomaticko-přátelskému sporu, který se týkal jeho výroků o Ferdinandu Peroutkovi. S prezidentem se totiž dávno známe osobně, ještě z dob Gustáva Husáka si tykáme. Myslím si, že v mém vyznamenání se částečně projevila jeho tolerantnost k novináři, který má poněkud jiné názory než jeho kolegové.

Vaše práce v Sovětském svazu, to že jste psal a píšete pro ruské auditorium, pro Moskevský rozhlas a teď i pro rádio Sputnik a pro česká média, to jak analyzujete politiku Ruska — je pro mnohé dráždivé…

Samozřejmě. Dnes mám vystoupit v České televizi, kde mám komentovat různé události ve světě. Mnozí analytici se mnou nesouhlasí. U nás je jeden autor, člověk pocházející z Rostova na Donu — Alexandr Mitrofanov. Pořád mi nadává za to, že neproklínám Putina. Je to hlupák! Nechápe, že nedělám rovnítko mezi lidmi a mocenskými úřady, že se snažím být při hodnocení událostí a osobností objektivní. I tehdy, když schvaluji ruské pokusy potlačit ISIL, protože je třeba aktivněji bojovat s teroristy, i tehdy, když říkám, že migrační tok není náhodný, zorganizovali ho miliardáři ze Saúdské Arábie, že EU nám vnucuje svou vůli. Současně ale mohu říct, že mě pobouřil film o událostech z roku 1968, který uvedla ruská televize. Váš generál tam vyprávěl, že na něj v Praze stříleli. Nic takového se nestalo, jsem svědek. Hájím pravdivou žurnalistku. Vážím si toho, že při setkání s obyčejnými lidmi mi říkají, že jsem div ne jediný, kdo je objektivní v hodnocení jak ruské, tak i americké politiky, ale i vlastní vlády, kterou poměrně často kritizuji.

Co je pro vás nejcennější z toho, co jste udělal za dlouhý život v žurnalistice?

Jsou to dvě desetiletí „stabilizace", moje práce topiče, když mě vyhodili z rozhlasu za protest proti okupaci z osmašedesátého. Tehdy jsem sám vydával noviny Ludmila Daily News, které jsem tak pojmenoval podle své manželky, s níž jsem prožil téměř 60 let. Informace jsem čerpal z pořadů rozhlasových stanic celého světa na krátkých vlnách a pak jsem z nich své noviny sestavoval. Později se z nich staly Lidové noviny."

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce