Ale sovětsko-německý pakt, podepsaný dne 23. srpna roku 1939, byl přímým následkem dohody, uzavřené dne 30. září roku 1938 v Mnichově.

Sovětské vedení, a osobně i Josif Stalin, moc dobře věděli, že politika podporování posunu agresora směrem na východ znamená další útok na Sovětský svaz. V roce 1938 připravoval SSSR svá vojska na pomoc Čechům, ale nesetkal se ani s podporou Franci, ani neobdržel povolení Polska ke vstupu vojsk přes jejich území. Veškeré pokusy o to dohodnout se spolu se západoevropskými demokraciemi selhaly. A to jak před Mnichovem, tak i po něm.

K poslednímu pokusu došlo těsně před návštěvou německého ministra zahraničí Ribbentropa v Moskvě, konkrétně dne 19. srpna roku 1939. Tehdy se Stalin rozhodl ve prospěch paktu.

Hodnocení a analýza jeho následků by mohly být tématem jiného rozhovoru. Faktem ale zůstává, že Sovětský svaz se pro pakt s Německem rozhodl až poté, co byl přesvědčen o pokrytectví britské a francouzské vlády.

Když byl tento pakt uzavřen, světové válce se již nedalo vyhnout. V Mnichově dostal Hitler požehnání, a právě zde se definitivně přesvědčil o své beztrestnosti. A to je právě ten bod, z něhož už není návratu. Bod, po němž všechny cesty vedly k válce, v níž zahynulo 65 milionů lidí…

A čemu nás může Mnichovský příklad naučit dnes? Bez ohledu na to, jak moc je to triviální, zlo nesmí dostat žádnou šanci. Krátkodobě zdánlivé přínosy mohou mít za následek nejen hodně krve, ale také to, že se stanou katastrofou pro ty, kteří se proti sobě snaží poštvat své nepřátele a pak se objeví na bílém koni jako vítěz, který neválčil.