Lisica, jež má 19. září vystoupit během festivalu Dvořákova Praha v Rudolfinu, se drží proruského myšlení, ukrajinskou vládu na sociálních sítích několikrát označila za „nacisty".

S Prahou a Českem mám spojené jen ty nejteplejší vzpomínky. Pro mě, tehdy ještě dítě, to byla první daleká cesta, a ještě ke všemu i do zahraničí. Do té doby jsem cestovala jen mezi Kyjevem a Oděsou. Pamatuji si vše jako v kouzelném snu — malebné věže, Staroměstský orloj, pohádkovou Vltavu s labutěmi, skutečně pohádkový palác, jak jsem si zapamatovala sál Rudolfina, příjemné a přející publikum, chutné a vybrané pokrmy — dorty se smetanou a, budete se smát, špekáčky, kterými organizátoři pohostili všechny laureáty. Sami jsme je opékali u ohně. Jakmile přijíždím do Prahy, tak je hledám, abych našla chuť svého dětství. A do Prahy s rodinou přijíždím velmi často, jen tak si odpočinout, projít se. Můj syn zbožňuje krmit labutě… Část mého srdce, očividně, navždy zůstala v tom magickém městě.

V jednom z rozhovorů jste prohlásila, že poté, co s Vámi symfonický orchestr v Torontu přerušil kontrakt, „bylo plno lidí, kteří otevřeně řekli, že nepodporují moji občanskou pozici, nepodporují Putina, milují Ukrajinu, ale stydí se za Kanadu a za svobodu slova". Co soudíte o svobodě slova v Kanadě, USA a Evropě?

Za ty čtyři roky se toho mnoho změnilo a řekla bych, že situace se prostě katastroficky zhoršila. Nejedná se jen o to, že kampaň na vytvoření obrazu „ruského nepřítele" u obyvatelstva přináší své ovoce. Horší je to, že lidé se začali více bát vyjadřovat své názory, v jakékoli věci. Dokonce i ukazovat se jako neutrální ve vztahu k novému nepříteli, kterého jmenovali ti noví organizátoři „dvou minut nenávisti" — to je, pokud budeme citovat Orwella, „myšlenkový přestupek". S velmi velkými důsledky. Těch, kdo myslí jinak, připravují o práci, přátele, rodinu, stávají se terčem veřejného ponížení a hrozeb, virtuálního „sloupu hanby", aby se z toho ostatní poučili.

To je lynčování veřejným míněním jako vyšité z dob Velikého teroru francouzské revoluce, když obviněné čekaly před budovou soudu davy rozzlobených žen, jež ponižovaly, plivaly a házely na své oběti fekálie a odpad, tlačily na soudce a bouřlivým potleskem slavily každé rozhodnutí o popravě. A samozřejmě také zcela orwellovské „mizení" lidí, kdy člověka, všechny jeho myšlenky, vyjádření, která byla označena za špatná, prostě mažou ze sociálních sítí. Člověk existuje — a najednou neexistuje.

Ano, dozvěděla jsem se tuhle smutnou zprávu, řekli mi to velmi zneklidnění čeští fanoušci. Nic směšnějšího, ano-ano, směšnějšího, jsem nezažila. Ve všech státech, které si sebe váží, velvyslanectví zastupují svoji zemi v zahraničí (v tom nejlepším světle, že ano?), stejně jako i ochraňují své občany, kteří jsou v zahraničí. Úlohou poslance je, i když příslušník jeho země vykonal odporný zločin, i kdyby někoho zabil, nebo vykradl banku, ochraňovat občana samotného. A v této situaci se velvyslanec mé země snaží občana své země trestat. Přestože lidé, kteří si koupili lístky (mimochodem — totálně vyprodáno, zůstala pouze místa na stání), nejdou poslouchat nějakou „proruskou separatistku", ale — pokud budeme citovat tisk — „přední ukrajinskou pianistku, která dosáhla světové slávy". Řekněte mi, co si budou myslet ti lidé, čeští milovníci muziky a zahraniční turisté, pokud se nedej bože dozví o úsilích toho pana velvyslance — budou si ťukat na čelo. Je bolestné se bavit o tom, jakou to pro Ukrajinu vytváří image. I tak už při vyřknutí slova Ukrajina lidé říkají — o, to je tam, kde je nějaká ta válka, Černobyl, chudoba, běženci gastarbeiteři. Je to velmi smutné.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce